Když mi bylo asi sedm, byla jsem v nemocnici. Doktoři nade mnou zlomili hůl a naši si mě vzali na revers domů. Pak mi bylo ale blbě a máma mě nesla na zádech na středisko. Byl tam takový starý, už přesluhující doktor. Podíval se na mě, přistoupil k vodovodu a natočil plný půllitr vody. Vypila jsem dva. A domů jsem odešla po svých.
Naše máma pak ten příběh dávala k dobru při každé příležitosti, kdy jen to bylo možné.:)
.
Celé dětství mi vonělo vodou. Není divu, bydleli jsme jen pár metrů od břehů Vltavy.
Někdy nás brala na Cindu /Císařská louka/, ale to jsem neměla ráda. Měla jsem z Vltavy v těch místech ohromný respekt.
Navzdory tomu jsme s klukama prolezli snad veškeré kanály a stoky, které v těch místech šly objevit. Byla tehdy taková doba... Bůhvíproč mi podléhali a já jim dělala velitele:)
Vltava mi voněla po puškvorci a bezinkových keřích, lemujících její břehy.
.
Srdcem jsem ale patřila jiné řece. Vlastně jsou s ní spojené všechny důležité kapitoly mého života. Ale to je jiná.
I teď se snažím každoročně pohnout nebem i zemí, aby mi vyšlo alespoň pár dní. Pár dní, nebo pár hodin, vrátit se zpátky, protože tady se čas skoro zastavil. Prožít pocit, podobný tomu, který vyvolávají třeba "Zlatí úhoři"...
.
Když je puštěná, je to skvost. Kdysi, když byla nová, jí hrdě říkali přehrada. Dnes už jen nádrž, hráz... Pro nás ale zůstane Přehradou.
Strašně jsem se bála ji přecházet. Na jedné straně zábradlí, na druhé, na té spadové - nic. V době její slávy se dala přejít jen přeskakováním opalujících se těl, což při její asi metrové šířce bylo pro nás děti každodenním plněním bobříka odvahy; nicméně závan mlžné spršky do tváří, s tančícími duhovými sluníčky odrážejícími se v mikroskopických kapkách, v nás nechal nezapomenutelně voňavou vzpomínku prázdnin, těch, jejichž dny se snažíš přiblížit odškrtáváním zbývajících dní už od chvíle, kdy slezl sníh a bylo jisté, že se nevrátí...
.
Těžko najít ledovější vodu, do které se člověk ponoří tak dobrovolně! A opravdový zážitek je doplavat až k hrázovým kamenům, vyšplhat kam to jde a nechat do sebe bušit ty tříštivě ledové masážní proudy z přepadu. Je to jako když do tebe pere tisíc ledových jehliček. Je to, jako když se do tebe vlije nový život...
.
Pro tenhle pocit z životodárné vody stojí za to každoročně se sem vracet. Je to jak magnet...
Před rokem jsem se v tom vodopádu setkala se starou paní. Řekla mi, a jako bych slyšela sebe: "Kdyby jen na chvíli, na pár dní, nebo jen na pár hodin musíme se sem s manželem každoročně vrátit...nabrat život z téhle řeky, abychom přečkali zimu" .
.
Krásně nostalgická...schovaná v údolí... Když není puštěná, je taková...opuštěná...
.
.
Jak si někdo může myslet, že voda nemá chuť!
Když mi někdo nabízí nějaké pití, vždycky dám přednost vodě. A vždycky mě štvou rozpaky hostitele...
.
Říká se, že ve víně je pravda. Ale i víno je vlastně voda.
A voda, ta je přece život!
