Nedělní odpoledne v Praze

Už v květnu kvetly akáty
a vzduch voněl svařeným mlékem
Rádio hlásilo nejmíň šestadvacet ve stínu 
a vrabčáci vyhledávali kdejakou louži 
a skulinu pro své rozpálené zobáky 
a my řešili, zda třešně, či zmrzlinu... 
Nad hlavou zůstaly jen čáry z tryskáčů 
a aktivní byly snad jen věčně dotěrné mouchy. 
Vltava se líně a majestátně stáčela 
v zákoutích u Hlávkova mostu 
a věčně hladoví racci se vyhřívali 
s kačkami dole na náplavce. 
Hluk cinkajících tramvají a ulic 
nesl se zvukovým trychtýřem k nebi, 
kde se mísil s vůní lidských těl a nebeského ozónu, 
než se pak v obrovských pleskajících cákancích
snesl dolů na rozpálená čela a záda naháčů 
a zchladil alespoň částečně, drobné kotlíky minipekel 
asfaltu roztékajícího se pod nohama. 
“To je zas výheň” říkaly babičky 
a pro jistotu nevycházely vůbec z domu. 
Z děcek se v kočárcích staly
čtyřrohé kapesníkové masařky 
s velkýma barevnýma bakelitovýma očima 
a chlapi se těšili, až večer vyrazí na jedno orosené... 
Z oken dokořán neslo se: “…v lipových ááálejíích…” 
a pod nimi se vážně kočky líně na výsluní válejí... 
Prostě normální odpoledne. 
Nedělní odpoledne v Praze léta sedmašedesát.

/Třeba:)/