Možná. Možná to jako knihu někdy budu psát. Nezáleží na tom. Utřiďuji si myšlenky, protože mi jednou řekla: "Ty se máš, máš teď tolik témat, o čem budeš moct psát". A možná to myslela právě tak.
Že třeba jednou napíšu právě o ní. Protože mě dopodrobna znala. Jako nikdo jiný. Protože vždycky, když jsem skuhrala, jak blbě vypadám, říkala, "kdybych tak já v tvém věku jednou vypadala! Protože si v nemocnici dělala plány, jak se v létě navlíkne konečně do tílka a kraťasů, ať se jí "ta nemoc nějak zúročí"...
"Z KNIHY "NĚCO ZA NĚCO" (Markéta Dočekalová)
Motto: MLČENÍ
Společné mlčení je někdy velmi silné. Dokázat společně mlčet je dokonce často důležitější než dokázat spolu mluvit. V mlčení jsou skryté hluboké emoce a myšlenky. Ať chceme nebo ne, proudí prostorem a dotýkají se nás v nejhlubším nitru. Žádné mlčení není tak tiché, aby nám toho velmi mnoho neřeklo. S každým nejde mlčet. S některými lidmi mlčet nedokážeme, stejně jako s některými nedokážeme mluvit."
Dostal se mi do ruky tenhle výňatek z knihy paní lektorky z Mamtalentu.
A uvědomuji si, jak dobře dokázala popsat to, co jsme prožívaly my s dcerou poslední čtyři roky.
"Buď u mě a neříkej nic, stačí, když otevřu oči a první, co uvidím, jsi Ty", říkala mi začátkem letošního roku. "Nespím, jen si to tak užívám. Nevadí Ti to, mamčo, viď..." ubezpečovala se pak.
"Užívaly" jsme si obě. Jako by se naše podvědomí snažilo do sebe nasát co největší množství Lásky, citu, který tu nabral tak nevýslovné podoby bezvýhradnosti, skutečnosti a smysluplnosti, samozřejmosti...do dnů příštích, které každá z nás budeme mít svým vlastním způsobem kruté...
Ano, těch 365 dní v roce, které jsme spolu trávily, jsme dokázaly podle možnosti a příležitosti nejen proštěbetat, ale také mnohem plodněji promlčet.
Je to takové zvláštní mlčení. Při kterém si lidé dokáží říct víc, nežli zbytečným tlacháním.
I když, někdy se stává, zvlášť ve vyhrocených případech, že člověk mluví a mluví...mele a přitom říká druhému víc ne právě obsahem, ale jakýmsi mimovolním sdělováním "mezi řádky". Nezáleží na tom, jak zdatným "čtenářem" či inteligentem v tomto směru je partner, protože myšlenka k němu vyslaná k němu prostě dolehne, byť en prostřednictvím jeho podvědomí.
Úplně "nejsilnější, nejhlasitější" mlčení proběhlo mezi námi tehdy, když jsme se dozvěděly tu diagnózu.
/Byl to takový krásný den, byla neděle , a mně se jí podařilo přemluvit, a dostat ji na pohotovost, musím přiznat, že i za vydatné slovní podpory vnučky...Málem mi odtamtud utekla, protože lidí tam bylo mraky, ale zrovna, když se k tomu rozhodla, přišla na řadu.
Nevím, jestli se sluší dodat "naštěstí", nebo "naneštěstí"...Jisté je, že nám tak začal nejsmutnější "příběh" našeho života.
A stále nevím, co si s ním mám počít, jak se k němu postavit.
Myslet si, že se s něčím takovým dá vyrovnat, by si mohl jenom blázen. Tak prosím ty, kteří o tom nic neví, ať se nesnaží poskytovat "rady", jak mám teď žít.../
Neřekli nám ji rovnou, ale podívala jsem se do papíru a tam to bylo. CAR je nepřehlédnutelné a ten den byl zrovna z těch, kdy bych si přála být o něco blbější a naivnější.
"Co je?- Je to tam, viď..." , přečetlo si mě mé dítě, které bylo zvyklé číst za ty roky spolu, ve mně každičké mrknutí, jak tomu říkala. "No vidíš, mohla sis to ušetřit", řekla mi poté pragmaticky.
To odpoledne jsme si lehly k sobě do postele, vzaly se za ruce a mlčely jsme . Mlčely jsme spolu, dívaly se sobě do očí a to mlčení řvalo, rvalo srdce a útroby a jeho neviditelná ruka se cpala před ústa jako roubík, jenž je nesnadné vyplivnout...
Nevím, co viděla v mých očích, ale mně se v těch jejích promítla snad každá každičká minuta jejího života a mých radostí, obav a přání. Zároveň mi docházelo, že všecičko to, co mi přišlo do té doby tak absurdní, byť jen v představách, natož aby se to mohlo stát, se STALO...že se to DĚJE, nám právě před očima.
"Ne, to se nemůže stát, takové paradoxy, takové náhody se nestávají", říkali lidé, kteří se snažili pochopit mé obavy, aby se třeba někdy nestalo něco podobného.
"Umřela na ni tvá maminka, sestra, spousta příbuzných, pak ti zabili manžela...chápeme, že máš strach - ale takové náhody se přece nestávají"...
Stávají.
Většinou nikdo z nich nepřežil s tou diagnózou čtyři roky.
A my dvě - už zase mlčíme spolu. Ale je to mlčení takové nějaké - bez odezvy.
"My dvě už budeme spolu přece vždycky spojené, mamčo :)", řekla jsi, vůbec ne pateticky.
Patos nebyl Tvým zvykem.
Spi, zlato. Budu u Tebe, jak sis to přála.
Díky, že jsi byla...
