Když jsem byla hodně malá, chodila jsem s babičkou sázet mamince na hrob macešky. Babička mi vyprávěla, odkud mají své jméno. Jedna macecha sebe a své dcery oblékala do pestrých šatů, jen sirotky do obyčejných. To jsou ty nevybarvené okvětní plátky nahoře.Neměla jsem macešky ráda. Postupem času jsem se s nimi začala smiřovat. Ta naše "macecha" to taky neměla lehké
Jednou, když už jsem byla u babičky docela dlouho, přijel si pro mě táta. Dlouho jsem ho neviděla. A teď přijel, že si mě odveze domů. "Máš tam novou mámu", říká.
Strašně jsem se těšila... Jeli jsme spolu v tramvaji, v takové té hodně staré, co mívala sedadla proti sobě... Seděla jsem vedle svého skvělého táty a byla strašně zvědavá. "A jaká je?" zajímalo mě pořád. Trochu se ošil, to asi, jak na něj lidi koukali : " počkej, uvidíš!"...
-
Tahle paní byla moc hezká, ale moje maminka to nebyla! Už na první pohled: Vlásky mojí maminky byly jiné, tahle paní je má tak světloučké, vlastně jsem ještě podobnou barvu neviděla...
A oči... Marně jsem hledala ten sametově něžný pohled tmavých očí, jaký dovedou mít jen maminky. Tyhle oči byly neuvěřitelně bledé... Bledé a studené.
Až jsem couvla před nabízenou rukou té živelné osoby... Ale bylo mi jasné, že tu mojí jemnou, křehkou a smutnou maminku už nikdy neuvidím.
-
"Neměla jsem Tě ráda", řekla mi máma kdysi, po letech...
"Když jsme se viděly poprvé, nasupila ses a odtáhla jsi se. Byla jsi takový andílek, ale... Bráchovi stačilo autíčko... Ale ty ne!"
-
Tohle setkání jsem šeredně odskákala... Dětská psychika je děsně křehká...
Jak taky tříletému dítěti vysvětlit, že "nová máma" nebude už nikdy ta "stará", jen nějak opravená..., aby zas dál fungovala...
A mně nezbylo než pochopit, že nová rovná se JINÁ... Dodnes jsem ostražitá, když je něco "jiné" a "jinak". A "nové" vzbuzuje ve mně nedůvěru...
Děti si zklamání v sobě nesou po celý život, i když už na ně dávno zapomněly. Vždycky se jim nějak míchá do vztahů, které je provázejí, i když jsou už dávno dospěláky.
-
Vztah mezi námi byl složitý, dlouho se vyvíjel a nebyl vlastně vyhraněný po celý náš společný život.
Asi jsme cestu k sobě našly až v mé pubertě. To mi byla skvělou kamarádkou, spiklencem i rádkyní v srdečních záležitostech... To už jsem jí dávno odpustila i to, že kvůli ní odešel táta od těžce nemocné ženy s dvěma malými dětmi. Vlastně bylo spíš co odpouštět jemu...
-
Ale i to jsem nějak přestala soudit, když jsem začala chápat, jak moc jsou lidské vztahy složité...
-
Život vrací svým zvláštním způsobem. Všechno, každý čin má svou vlastní odezvu v dalším konání.
