Každý to v sobě má

A kdo tvrdí, že ne, je pokrytec...                                                                                                                                      

Náš čas se odvíjí ze špulky života

jak duhová nit 

/místy pevná, místy tenká/

a moc se mi nechce,

až dojdu na konec,

jej opustit /když není cesty zpět/

kdyby tak šlo mu poručit

/nebo ho pokorně poprosit/

na chvíli postůj

ještě bych chtěla kousek cesty jít

Ještě jsem spoustu věcí vidět nestačila

- i když vím o nich

ještě jsem tolik lidí potkat nestačila

- i když vím o nich

ještě jsem všechnu lásku poznat nestačila

- i když něco o ní vím

Tak jako o větru, o doteku,

o naději.

Jen nevím, kde se berou a kam

se vytrácejí

Snad proto by člověk létat chtěl,

že se sám narodil bez křídel

Nestačil porozumět zvířatům, květinám

a sám sobě

Možná budeme mít čas uvědomit si

až někde v hrobě,

jak sladký byl náš výlet do života

A my jej prožili v citové

chudobě

/motiv obrázku jsem si vypůjčila z blogu Jitka Zajíčková/