I kdyby to bylo obráceně a na tom vozíčku bych se vezla já, i tak by to bylo/ v našem případě/ jako zlý sen. Ale daleko přirozenější. Už třetím rokem se potýkáme s následky dceřina ozařování...
Je to všechno nějak naopak.
Říkala jsem si, když všechny děti vedly první den do školy za ruku jejich maminky, zatímco mě ta, které mě teprve před nedavnem naučili říkat mámo.
Je to všechno nějak naopak. Obráceně. Říkala jsem si, když jednoho dne manžel nepřišel z práce domů.
Navštěvovat jsem ho pak mohla už jen na hřbitově. A první den do školy za ruku vést dceru sama.
Je to všechno nějak obráceně.
Říkala jsem si, když jsem vezla před pár dny ten sesypaný uzlík na nemocničním křesílku na onkologii, aby mi jej tam " dali do pořádku".
" Jako když jsem tě vozila na sporťáku", snažím se a zároveň cítím, jak...Je to všechno obráceně.
Včera poprvé, když za mnou zapadla nemocniční vrata, jak se říká, jsem se mohla volněji nadýchnout. Nejen tím, snad až jarním závanem vzduchu z posledního oteplení.
Spíš povzbuzena barvou, navracející se do obličeje dočasného upírka, kterému cizí krev vlévá do žil zase trochu života. Kéž by!
Dojata vděčností k těm, kteří se bezejmenní mísí během pár dnů s tou její, aby ji ozdravili, povzbudili, omladili, stoupám směrem k autobusové zastávce a během te cesty si uvědomuji pár překvapujících věcí.
.
" Jsme jedné krve, ty a já". Platí, neplatí?
Vzpomínám si najednou živě, jak u nás doma se vždy " válelo" spousty takových malých odznačků - rubínově červené kapičky krve a taky nějaka ta plaketka. Časem se ocitly v nějakých " sbírkách vnoučátek.
Nikdo to nebral nijak výjimečně. Naše máma byla léta čestným dárcem krve. Bezplatným. Normálka. Můj brácha pak taky. Cele roky, pokud vím. Jediné, co tehdy " za to dostali", byly dva špekáčky na posilněnou, a trochu kafe na cestu domů. A nikdo to neřešil. Proč taky.
Až teď já.
Protože je tolik věcí kolem nás, které za zamyšlení stojí.
Možná je dnes už moje dcera " jedné krve" s více lidmi, než jen se mnou. A ja za to jsem vděčna, i když vlastně konkrétně nevím, komu poděkovat.
Možná měli podobné pocity i ti, jimž tehdy pomohla krev mé matky a bráchy.
Takže všechno má svůj koloběh a nějaký řád, řekla bych.
A vše se asi vrací.
