*Milovaná ženo, moje drahé, zlaté děti! Již jsme z našeho příbuzenstva všichni na vojně, ale jestli se zase všichni vrátíme, to nevíme... Když jsme jeli z Prahy, jel tím vlakem také nějaký p. baron a ten za nás v Boleslavi platil, všem, co jsme byli v tom voze. Koupil nám každému vuřta, chleba, pivo, doutníky a každému asi 20 cigaret. Platil přes 10 K a seděli s námi v kupé až do Liberce. Pan baron, pí. baronka a dcera.*
Pár dopisů, psaných inkoustovou tužkou na miniaturním dopisním papíře, fotka na zdi , pár fotek v albu, nic víc. Můj dědeček. Nepamatuji se ani na to, jestli mě vodil za ruku opravdu jemně a křehce, protože v rukách dědečků se prý dlaně malých slečen docela ztrácejí...
Po zranění se dostal k polní kuchyni.
*Musíme doufat v Boha, že to snad nějak přece přečkáme a bude té hrozné války konec. Jsem již díky Bohu zase zdráv a dosud nás ani nikde nechtějí, neb poslali už třikrát naši listinu a oni zase to vždy vrátějí, že tam mají takových mrzáků dost. Posílám ti 6 k. a dokud budu zde, vždy ti pár krejcarů pošlu, neb ten culák sám neutratím a třeba i lídunk - já se rád obejdu, jen aby jste vy měli dost. Moje drahé děti. Vždyť on nás Bůh neopustí a dá nám šťastně přečkati i to nejhorší.*
Když byla moje babička malá, umřela jí maminka a dostala macechu... Než šla do školy, musela dát slepicím, koze a praseti. A ještě se dovedla postarat o malé sourozence. Boty přes léto šetřili... Když byl děda na vojně, umřel jí roční chlapeček. Přežili 1. světovou i 2. světovou. Nikdy si nestěžovala.
A zpívala si.
Měla jsem strašně ráda večerní rituál, když si sedla ke knížce z knihovny, stáhla lampu hodně nízko, na čelo nasadila kšiltík proti světlu..., to už jsem po ní číhala a žadonila, babí, čti...čti tam, kde zrovna čteš... A pak jsem ji pozorovala, poslouchala a bylo mi moc fajn.
Máme právo prožít si hodnotný život...
Pořád se rýpeme ve vlastních problémech. Hádáme se, dohadujeme, všichni ve jménu společného blaha. A přitom možná zapomínáme dávno přežité obyčejné pojmy jako jsou skromnost, úcta, důvěra - lidskost. V některých lidech je až neuvěřitelná síla a statečnost a zasluhují si náš obdiv. Potkáváme je denně na ulicích...
Děda zemřel na rakovinu. Šest měsíců před ním na ni umřela v jednatřiceti letech jejich nejmladší dcera. Jeden marod v kuchyni, druhý v pokoji, mezi tím dvě malé děti... Byly mi tři, bráchovi čtyři a byla to naše maminka. Ale to už je jiná...
Proč na tahle výročí vzpomínám. 1. září není jenom prvním školním dnem. Je taky i jiným, smutným výročím.
Války nejsou dobré pro život, ani pro vzpomínky, ani pro duši... A lidi by neměli zapomínat.
/Druhá světová válka začala 1. září 1939 okupací Polska a měla 62 637 400 přímých obětí...(WIKIPEDIE)/
