Chtěli jsme mít také hrdiny. Ale jen ty své!

Málo ví, málo smí, je jí sedmnáct                                                                                                         Půvabných, bláhových krásných sedmnáct

Chladila vystřídali Matuška a Neckář, Vondráčková a Kubišová. A Beatles. Byla to doba rozkvětu Beatles a Hippies... Čas trhání zakázaného ovoce. Ze světa pronikaly zprávy, nad nimiž nám vylézaly oči z důlků; v rádiu jsme chytali "Laxík". Radio Luxemburg: /něco se děje/"...hranice se zavírají, kdo se nevrátil včas domů, má smůlu..."

Chtěli jsme ještě sedět u táboráku a zpívat Červenou řeku. Kluci tak báječně hráli na kytary! Než pro nás přijeli, šli jsme se alespoň rozloučit s přehradou. Můj táta nám to šťastné setkání, když se nás museli vydat hledat, zvěčnil ve vzpomínkách. Lupnul každému z kluků z jedné strany, jen to mlasklo! /Dodnes se divím, že jsem se, maje ho za zády, vůbec vdala! / Nu což, v Praze zajdem na "Help!", skvělej film s Beatles... Dostačující bolestné za přerušené prázdniny. I za tu facku!

V noci se nedalo spát, asi mě tlačily noční můry...nad hlavou se konal přelet obrovskejch těžkejch meduráků. Blízkost kbelského letiště mi nikdy nelezla na nervy, až teď - asi se nemůžu dočkat zítřka; viděla jsem sice Perný den, ale na "Help!" jsem se strašně těšila. A samo, že nejen na něj. A od obého už mě dělí jen pár hodin. Nějak přežiju!

Na můj vkus a zkušenost je po ránu venku moc lidí. Shlukují se do hloučků, strkají hlavy dohromady, rozčileně diskutují. Ježíš, že si nedají pokoj, konec léta, slušný člověk si má užívat posledních prázdninových dnů..., zívají mi v hlavě myšlenky z nevyspání. Před trafikou a před samkou fronty lidí... Nějaká paní pláče: "Nechte mi prosím aspoň jeden chleba a máslo, já to nechci pro sebe, víte, manžel má dietu a smí jenom na másle"..."Ty nic nevíš?" brečí holky."Bude válka! Přepadli nás Rusáci!" Cooože...?! Mozek mi vysílá morseovku z otazníků. "Co jako...? Jak Rusáci????" pomalu mi docházejí ti noční meduráci na nebi nad našimi domovy a mění se v myšlenkách v invazi obrovských nepřátelských příšer jako vystřižených z nějaké science-fiction... Ale nebyla to žádná fikce. Bylo to daleko horší. Psal se 21. srpen 1968.

Z rádia, pokud se vůbec dalo naladit, se ozývaly zvuky znělky Vltavy, občas přerušené hlasatelovými pokusy o spojení, anebo kusými informacemi. A monotónní blum blum, blum blum... Někdo přinesl bůhví odkud noviny, ještě vonící tiskařskou černí; v nich na celých stránkách fotografie: zíráme na pražské ulice plné vojenské techniky... ale nebyla to přehlídka... Bylo to vážné, víc, než by si kdokoli troufal uvěřit. Ty tanky byly namířené na NAŠE LIDI a vojáci na nich nevypadali, že by byli na přátelské návštěvě. Situace nabírá na dramatičnosti. "Možná už za chvíli se odmlčíme..., okolo budovy rozhlasu se střílí..." ozývá se z radia. Ne, nepleteme se..., to není žádná rozhlasová hra o 2.světové..., to mozek odmítá přijmout realitu... Národ je v šoku. Zklamaný! Zoufalý naštvaný národ. Hektické dny. Emoce, nejistota, zděšení, zatínání pěstí... Bezmoc. Bezmoc, otazníky v očích kolem. Bude mobilizace...,nebude...?

Národ chtěl mobilizovat... Karel Kryl složil rychlovku "Bratříčku, neplakej...!" BRATŘÍČKU!! Ábel nebo Kain?! Kdosi rozdal kousky nastříhané trikolóry...a my jsme si přišpendlili ty kousky bolesti, hrdosti a soudržnosti jako výčitku..., jako otázku... CO bude dál...?! Probouzeli jsme se do dnů plných absurdní přítomnosti našich "osvoboditelů"...Kdyby situace nebyla tak dramatická,kdyby to nebyla skutečnost, ale jen nějaký film..., snad by vzbuzovali někteří opravdu lítost. Byli mezi nimi i kloučci, skoro děti..., bůhví, jak k tomuto "výletu" přišli... Byli dezorientovaní, neinformovaní... A někteří dokonce i brečeli. Když pochopili...

Ale děla tanků, namířená na naše domovy byla vztyčeným prstem nad našimi sentimenty. A památníkem přerodu Ábela v Kaina...

Denně jsem procházela do školy kolem nich. Pokřikovali po nás: "Děvočka!..." Bála jsem se dát výrazem obličeje znát, co si myslím, snažila jsem se jen co nejrychleji projít tu trnovou cestu,která jak na potvoru vedla kolem ruského velvyslanectví. Některé holky ze třídy se s nimi skamarádily a dokonce vlezly k nim do tanků. Prý kamarádi! Navždycky už jim zůstaly nálepky... Bože, jak jsme byli mladí. A cítili se tak okradení...

Před několika dny jsme šly s Hančí z procházky. No, spíš z takové provokace. Hrály jsme to na kluky z jedné ubytovny, procházely jsme se kolem tak dlouho, dokud nevylezli. Chtěli se s námi bavit a my pak dělaly strašně upejpavé... I když samozřejmě, těch pár slov,o které jsme stály, jak jinak, padlo... Jenže ten den jsme nějak neuhlídaly čas a to už se blížila 18 hodina, v té době stanné právo... Byly jsme tak někde na začátku cesty domů, když se s hrozivým duněním začala kolem nás po Fučíkově ulici směrem od Vysočan k Hloubětínu přesouvat kolona. Ulice na vymření, nikde nikdo, jen my dvě... A ta děsivá kolona. Když člověk události prožívá, ani si neuvědomuje pocity, které by v tu chvíli měl mít. Pamatuji si jen, že jsme se snažily nekoukat napravo ani nalevo. Což šlo ovšem těžko, pokud se k vám snášejí letáčky tiskovin potištěných známými písmenky Azbuky...

Když mi k nohám přistál převázaný balík novin hrdě hlásající velkými písmeny "PRAVDA", tak mě, pako a holku v minisukni, nenapadlo nic lepšího, než ho, jen tak.., odkopnout... V tu ránu, a to jsem viděla spíš na Hance, jak se příšerně lekla..., strhl jeden z nich, takový vyjukánek, z ramene pušku a namířil přímo na mě... Nemyslíš si při tom vůbec nic, jen čekáš, až uslyšíš cvaknutí. Je to strašně rychlé. Bleskovka.

Měla jsem štěstí. Že měli v autě zrovna velitele.Takový taťka - frajer v placaté čepici.., poklepal mu konejšivě na rameno..., pronesl pár důrazných slov... Chvíli to vypadalo, že iniciativní vojín trochu zvažuje, zda uposlechnutí rozkazu nebude vlastizradou...

Došlo mi to mnohem, mnohem později. Jak málo stačí. Dlouho jsem nevěděla, že jiné kamarádce zastřelili v těch dnech tatínka. Za pár slov, za nějaký posunek. Cestou z práce se připletl někam, kde holt neměl být. Tenkrát se o tom nesmělo mluvit. Asi měly má dcera i má vnučka tenkrát prostě kliku... Možná měl ten "můj velitel" doma taky bláznivou dceru, nebo byl jen dobře naladěný. A možná byl někde doma zamilovaný. Možná to byl jen "slušný člověk". Jedno je jisté: Nestala jsem se tenkrát hrdinou! Nezaslouženým hrdinou. Chválabohu!

 http://www.youtube.com/watch?v=i0k9d90dYWc&feature=player_embedded