Byla jsem "Splněným přáním"...

Jsou věci v životě lidském, pro něž čas neplatí - časová vzdálenost prostě přestává fungovat. Pak se i příběhům, jímž se nepodaří zmizet v časové ose zapomnění, dostává jiných rozměrů, možná i významů... To, že jsem se narodila v noci za pět minut dvanáct:), třeba předurčilo, že nikdy nedokážu nikam přijít včas. A že v předsíni? Vždycky jsem někde jinde, než mám být! (Omlouvám se všem, které to pohoršuje. Mě ne. No co taky můžu dělat, když už to nezměním!)

Není to o Lásce, ale o lásce.

Maličký obrázek z dětství. Obrázek, takový poválečný kýč, viděla jsem ho v mnoha domácnostech.

Propast, přes ní uzoučká lávka, po ní kráčející děvčátko a nad ním anděl s všeobjímajícími ochranitelsky rozprostřenými křídly...
" To je má Maruška, a já ten anděl, co ji chrání", řekla mi "druhá máma".
A já jí nechtěla brát iluze celou svou shovívavostí předškolních let.
Přece jsem věděla své. Andělé nežijí na zemi, ale v Nebi s mojí maminkou už od mých tří let...
-
Ta moje chtěla ještě holčičku. A tak ji měla. I když už nesměla. A já? Jsem jen takové Splněné přání.......
A ona mým Andělem.
-
Měla třicet jedna...

-
Opouštět svět s vědomím, že tu nechávám dvě malé děti, musí být Očistec Duše na Zemi...
Až hluboko v dospělosti jsem pochopila ty oči, které se od nás odvrátily... Oči neuvěřitelně smutné Paní v nemocničním pokoji.
-
.Vzpomínka...
Nějací pánové v bílém nesou mou maminku na takové postýlce ven ze dveří... "Babíí, máma leží!", zvěstuji babičce. 
A nic! Myje nádobí a ani se po mně neotočí. Juknu zepředu a...šplíchla si do oka, nebo co...?!
Ten pocit, že to nějak musím napravit..."Babi, nebreč, já ti utřu nádobí "...
Bylo mi sto a ne tři.


(Děda jí umřel půl roku poté...)
-
Přeji si k dnešním narozkám, aby se všem dětem naplnila jejich přání a aby ani jedno z nich nemuselo poznat své Nesplnitelné přání...
To, které je opravdu nesplnitelné.
-