Bordel v bytě, šťastné dítě...

Občas závidím těm, jejichž byt je krásně naklizený, jako z výlohy. A hlavně těm, kterým to vydrží. Při vstupu do takového bytu se zastavíš ve dveřích a jen lapneš po dechu... A přistihneš se, jak v myšlenkách sbíráš pomyslná smítka a snažíš se zamést nenápadně špičkou boty, hlavně hodně rychle - někam drobek z koberce, to jak Andy projde po pokoji s bábovkou v ruce...pořád dokola sklízíš všelijaké kelímky, zrcátka, náušnice, papírky, válející se učebnice, knížky... Knížky na záchodě, v kuchyni, v koupelně, v posteli...

 Od doby, co se tísníme v malém bytě, vydrží nám "naklizeno" jen právě tak dlouho, dokud neskončím v pokoji a nezačnu s kuchyní. Pak můžu začít ovšem klidně znovu od začátku. Kuchyň - pokoj, kuchyň - pokoj... A je večer. " Neuklízej!", mávnou rukou holky a mají zřejmě pravdu: kolik nesmyslné práce udělá člověk za den... několikrát se otočíš a den je pryč. Radost z dobře vykonané práce chybí, efekt taky žádný nevidím...

-

A přesto usínám smířená.
Panna má, jak známo, smysl pro pořádek a řád.
Ale vštěpujte nějaký řád puberťákovi! Pobaveně a blahosklonně vás vyslechne a myslí si své. Všichni víme, co; tyhle myšlenky se s léty nezapomínají! Jako správná babička ji peskuji: Vidíš, takový nepořádek, jaký máš kolem sebe, tak takový máš i ve své duši...
" Moje duše mi může být ukradená!"... sdělí mi puberťák. A má pro tuto chvíli pravdu...
A mně napadá srovnání, v kolika lidech kolem nás nacházíme sami sebe i své vlastní pocity...
Na oko však hartusím: "Počkej, až budeš mít svý!"
Nevím, proč to vlastně říkám. Říkávala to má babička a asi to budou říkat všechny babičky i nadále... Je to asi stejné ve všech rodinách. V těch úplných i "neúplných".
Hartusím a přesto mě nějak hřeje u srdce, i když se loučím s vidinou neměnně naklizeného bytu, v jehož stěnách nevím proč cítím všechno jiné, než teplo útulného domova, klid a oázu zapomnění v bláznivém koloběhu všedních dní každodenního života...
-
Jsme bohati tak, jak se sami cítíme. Dřív bych to považovala za frázi.
Tohle mám zažité z dětství; naše máma trávila všechen čas doma neustálým "šůrováním" bytu. Takovými těmi akcemi, které vyhánějí chlapy na fotbal a děti ven "mezi kamarády".
S bráchou jsme měli tohle vypozorované a vychytané. Jakmile jsme ji u telky přistihli, že pozornost se jí vytrácí a její oči bloudí a těkají po nábytku a stěnách bytu, už jsme věděli, co bude následovat. A taky jo! Druhý den byl ve znamení změn... Ty nejméně drastické spočívaly přinejmenším v otočení kuchyňského stolu ne "na šíř" , ale "na dýl"...:)
-
Nemám ráda změny.
-

Střídání tepla a chladu je procesem, vedoucím k otužení.
U mojí babičky bylo vždy teplo. A díky tomu, že topila v kamnech, dokonce i doslova. Přesto, že do jejího bytu nešlo vlastně vstoupit jinak, než chladnou předsíní  /což jen já jsem samozřejmě porušovala a do jejího bytu, vzhledem k přístupnosti, nepřicházela zásadně jinak, než oknem...:) / ...
Bylo všude v jejím bytě. V tom, jak po něm chodila, jak pustila radio, když šla dechovka, jak si při mytí nádobí zpívala... jak mě honila se stromů, když mě na nich nachytala nahoře ve vejšce... Všude.
Teplo je bratříček života.
Díkybohu i životu za tuhle terapii z dětství...
-
"Jéééžiš, máte tu ale naklizeno!"...vzmůžu se jen na pár rozpačitých slov po vstupu do bytu zmíněného na začátku...a nějak se mi ani nechce dál. A jako by jeho majitel podvědomě tušil, co mi v té chvíli proběhne mozkem, tak jako by najednou ucítil chlad svého bytu, pronese takové to neupřímné: "Tady??! Vždyť tu je přece bordel!"
-
Krásný den! Krásný den všem, kteří užívají života:)