"Báječně strávené Vánoce a Nový rok v exotickém Ráji snů."

Můj článek není dokonalý ani profesionální, ale to není jeho účelem. Jeho účelem je zamyšlení. Záměrně nepíšu malé. Domnívám se dokonce, že zamyšlení nad obsahem tohoto článku by mělo jít až někam do hloubi lidské duše, až někam k jejímu dnu. Protože k nahlédnutí až na samé dno, musí se člověk pořádně ohnout a učinit hlubokou poklonu:) Jsou věci v životě lidském, které se nedají nazvat, ani ničím obsáhnout. Prostě jsou. A lidé, kterým v té souvislosti nelze, než s hlubokou pokorou vyslovit obdiv, se prostě pro toto narodili. Jak jinak si to lze vysvětlit.

foto profil Jaromír Dolanský

Když jsem o letošní dovolené vzdala pokus vstoupit do ledové vody řeky vzedmuté po povodních, mimovolně jsem si vzpomněla na fotografické záběry z akce dobrovolných záchranářů. Zvlášť na jednu z fotografií, na níž, sám skoro po ramena v ledové vodě, vynáší v náručí ženu ze zatopeného domu jeden z mých Facebookových "přátel"...

Chlapi si nestěžují. Ale určitě stojí za to, přečíst si výňatek z textu, kterým popisuje tehdejší situaci třeba dobrovolná pomocnice Monika Dastychová, tak jak jsem jej nalezla v poznámkách pana Dolanského.

První den jsme pomáhali paní z Dolní Suché s odklízením bahna ze zahrady a oboucháváním omítky. Na zahradě se pálil bordel. Někdy se to zdá být nepřirozené. Ona a její sousedé napravo a dolů měli vše vytopené a soused nalevo anglický trávník a bílé omítky. Ale zatímco zde jim nepostižený soused pomáhal, jinde si ztěžujíc na ohnutý strom sekal trávník a svou  těžkou techniku včetně bagru na odklízení moček a bahna nenabídnul. Malinkatý potůček, který se táhnul kolem hranic plotu vystoupal až do korun stromů a dokázal vytrhnout a odvalit 20-ti tunové stavidlo. Nejvíce vás dojmou příběhy konkrétních lidí. Soused té paní před 2 lety vyhořel, přestěhoval se do této vesničky, žena se s ním rozvádí, nedávno přišel o práci a v den naší návštěvy čekal na strhnutí svého domu. Na druhý den jsme byly přiřazeni do Minkovic. Do vesnice musíte zajížďkou, protože jediný most byl v půlce zlomen a stržen. V této vsi byla zbrojnice umístěna do domu jednoho z hasičů, protože o tu původní se přišlo. Zde bylo dost místa, vše totiž odnesla voda, takže po vynesení a odklizení nánosů, bylo dost prázdných prostor. Pán to koupil před rokem. Zanesená okna a mokré stěny vám ještě dnes spolehlivě ukážou, kam až voda sahala. Někdy čekáte dlouho na odpověď, kam máte jet, kde vyfasovat potřebné, co budete dělat a kam vůbec vše vynášet. Většina starostů, vedoucích obranných složek a hasičů je neustále v komunikaci s někým a již nemůžou ani mluvit. Pohyby jsou ospalé, ale stále se snaží konat. Získali si můj neskutečný obdiv. Obyčejní lidé jsou kolikrát stále jakoby v šoku. S únavou se dostavila apatie a rozhodnutí, s čím můžete pomoci, je nad jejich síly. Už nad ničím nepřemýšlí. Těsně před jednou se u zbrojnice začali srocovat a řadit lidi do spořádané klidné fronty. V 1 hod. měli dovézt oběd pro ně, pro hasiče, vojáky a pro nás. Uběhlo další 3 hodiny, když konečně přijeli. Maminka s dvouletým klučíkem v kočárku, který měl nožičku v sádře už nevěděla, jak ho zabavit, aby s ní vydržel čekat. Začal se vydávat oběd, ale první padlo upozornění, že polévky je málo. To, co následovalo potom, vám vžene slzy do očí. Unavení občané trvali na tom, že se nejprve musíme najíst my, dobrovolníci. V Chrastavě byl ten samý obrázek – malá říčka v poměrně hlubokém korytu se vylila a vyplavila celé okolí. Paní s tříletou holčičkou a další v kočárku dennodenně cestuje do ubytoven 1,5 hodiny tam a zase zpátky. Z přízemí je pouze obvodové zdivo. V době mé návštěvy už bylo vše v domě vyklizeno od bahna, strhnuté podlahy, a oškrabané nebo otlučené zdivo, které se ještě muselo vystříkat dezinfekcí. Ale bydlet s dětmi se tam stále nedalo – navíc holčička má pouze 1 ledvinu, pravděpodobnost nachlazení v domě plném průvanu a prachu je veliká. Malá Gábinka mi chtěla ukázat hračky – nemohla - těch pár, co jí zbylo v malém plastovém boxu, čekalo ještě na dezinfekci. Celým pozemkem se provalila voda s bahnem, která vyplavila odpadní kanály, přinesla mrtvá zvířata apod.V době mé návštěvy měly ještě 1 metr bahna v kůlně s uhlím. /Vyjmuto ze zápisků dobrovolné pomocnice Moniky Dastychové/

Proč vzpomínat, ošklivé vzpomínky člověk rád vytěsňuje a zapomíná... Čas tak rychle ubíhá, už  jsou tu zas Vánoce v plné kráse každoročních honiček a svátečního přejídání. Přestože se jako každý rok dušujeme, že příští rok už se určitě honit nebudeme, tak samozřejmě i letos musí být ty naše Vánoce lepší a hezčí, než ty předešlé... Proč?

Protože je život naskutečně krátkej. Jistě. A proto kdy jindy, než v téhle době vzpomínáme, toužíme, teskníme, bilancujeme... Možná to nazýváme svátečním rozjímáním. Proč ne.                                              Nedovedu si Vánoce představit jinak, než v té naší, zasněžené české kotlince:) A nevyměnila bych je za žádnou exotiku!

Situace na Haiti v průběhu roku 2010 /vyjmuto z FB poznámek p.Dolanského/: Klid není ani mimo hlavní město, právě naopak. V pátek, nedaleko od naší nemocnice v Jacmelu policista zatýkal podezřelou osobu, při nasazování pout podezřelý vytáhl zbraň a policistu postřelil. Ten zareagoval a svou služební zbrani ho zastřelil. V tu chvíli přiběhli lidé z vesnice, usekli policistovi ruku, hodili na něho pneumatiku, polili hořlavinou a upálili ho. (Tady je třeba podotknout, že toto se muže stát každému, stačí zavinit nebo být jako cizinec jen účastníkem dopravní nehody a člověk riskuje strašlivou smrt upálením!)

Nepokoje a cholera ale není zdaleka asi to jediné, co znepříjemňuje život pracovníkům a dobrovolníkům, kteří se nacházejí momentálně na pohádkově krásném ostrově Haiti v táboře obětí zemětřesení v Jackmelu, který sem přijeli vlastními silami vybudovat a svou pomoc poskytují i nadále...

Co vede lidi k tomu, dělat tyhle věci, které "nemusí"? Touha po dobrodružství? Těžko. Je velký rozdíl mezi vánoční nocí horolezce, strávené někde v bivaku v převisu Alp nebo jiných velehor a vánočními svátky strávenými dobrovolně v tak extrémních podmínkách... V profilu má napsáno: Don Quiote trochu švihlý Matkou Terezou. Asi se už "s tímhle" vážně narodili! A jak říká Jaromír, "je to jejich práce"... Ale ruku na srdce: Tlačíme si všichni tu svou kuličku do kopce jako ti hovniválové, rozpitváváme si ty své hromádky svých štěstí a svých problémů, koncem roku vznášíme každoročně vzletná slova porozumění, pochopení a díků směrem ke všem potřebným, milovaným, opuštěným... A přitom je spousta těch, které jako bychom neviděli...                                                                                                                                               Tak jestli bych se mohla přimluvit. Zamyšlení. Hluboká poklona, nebo smeknout. Obdiv všem, kteří toto dokáží.

Kdesi jsem četla, že Bůh či Andělé sestupují prostřednictvím některých lidí na Zem:).

Jsem ale přesvědčena, že ten největší zázrak se ukrývá v myslích lidí, v jejich duších a hlavně v jejich činech.                                                                                                                                          Původně jsem tenhle článek chtěla věnovat všem těm, kteří můj život předčasně opustili a na něž s úsměvem a láskou vzpomínám. Ale pak jsem viděla ty fotky, jak taky mohou vypadat něčí Vánoce a asi i Nový rok... A o ty bych se chtěla s Vámi podělit...

A babi, tak třeba Ty mi to jistě odpustíš, vím a ještě povíš to své: Hodných lidí je třeba si vážit, dokud žijí, ne až někdy potom, Ali!:) No a tati, Ty, jak Tě znám, řekl bys: Tohle je rovnej chlap!

Vzpomínky jsou součástí života...

Život sám ale patří živým.

Velké PF 2011 !

____________________

Připojuji pár fotek, které jsem "ukradla" z alb pana Dolanského a doufám, že mi to promine. ;-) Myslím, že není nutný jejich komentář.../Neaspiruji s nimi na titul Fotograf blogu, není proto, myslím, nutné hledět na jejich kvalitu:)/

Tohle není prázdninové stanové městečko v exotickém ráji ...

________________________________________________________

Přiznám se, že mě reakce /či spíš NEreakce/ na tenhle článek poněkud zklamaly. Dala jsem do něj velkou naději. Není jen o jednom jediném člověku, i když to tak vypadá. Je i o spoustě těch bezejmenných, kteří ať už jakýmkoli způsobem, "sestupují z nebe na zem"- pomáhat všude tam, kde je to třeba...Ale to mnozí neradi slyší. Takže spíš nezklamaly. Škoda.

4.1.2011