Až se vrátím domů...

Lucku jsem poznala v lázních. Asi to taky v životě neměla jednoduché, ale... Jak už to bývá v podobných zařízeních, kde se z vás najednou stávají "ti na jedné lodi", i my jsme si padly do oka a s blížícím se koncem pobytu jsme se stále častěji ujišťovaly, jak se budeme navštěvovat, jak se pozveme na prázdniny a...a vůbec... Setkaly jsme se jenom jednou. To když Lucka jela navštívit asi po dvou měsících svou maminku do ústavu péče o seniory.  

Budova, podobná školce, jakých je v sídlištích plno, nic neobvyklého. Školka pro staré lidi. Takové jesličky. Jenomže žádný Ježíšek na seně, ani drobečkové v postýlkách, jen staré babičky...  A navzdory neomezeně povoleným návštěvám nikdo. Co mě však šokuje: ...maminka nemluvila. Ne, že by nemohla, prostě jen nekomunikuje. Nechce. Babička na pokoji, říká: mluvila, ale pořád míň a míň. Už s námi nemluví. "Co dělá celé dny?" ptá se jí Lucka. Nic. Leží a kouká do stropu..."Proč si ji nevezmeš domů?...vážně mě zajímá. "A co bych tam s ní prosím Tě, jako dělala?"...

Není to jenom případ Lucky. Na druhou stranu znám i pár takových, které třeba kvůli svým maminkám přestaly chodit do zaměstnání... A taky to neměly lehké.                                        

Najednou jsem si představila sebe, jak ležím na té bílé neosobní posteli, koukám do stropu a...přemýšlím. Vzpomínám, jak jsem byla holka a co jsem našim všechno vyváděla, divím se, že jsem se někde neutopila, nebo mě neodnesli loupežníci, jak mi prorokovali, vzpomínám na své lásky a nelásky, probírám své drobné ústrky a stydím se, pokud jsem někdy někomu ublížila..., znovu v myšlenkách utírám pokakané zadečky svých dětí a podávám jim ruku, když skáčí přes kaluže...držím pěsti, ať se "nám povede ta maturita" ... A je večer. A ráno zas. Dokola. Stále dokola...

Nemohla jsem doprovázet koncem života svoji maminku, byla jsem tehdy hodně malá... Ale měla jsem tetu, její sestru a vlastně tak trochu i její náhradu. Když jí bylo osmdesát, uklouzla v bytě a skončila v nemocnici, kde jí navíc našli ještě rakovinu. Svět se scvrkne na mikrosvět nemocničního pokoje a "těch, kteří jsou za zdí"... A na ty, kteří "lžou" a ty, kteří "se nechají obelhávat". Ale těžko určit, kdo je kým...                              "Až se vrátím domů "... Drží se naděje. Doufají. ... A možná že vědí, tuší. Ale dělají, že nevědí...

Když ji navštěvuji druhý rok, zkolabuji. "Dvanáctky" v práci, do toho ještě spolupráce s výtvarníkem, udělají své...

Nechtějí víc, než náš čas. Kousek "našeho času " pro sebe.

Když jsem ji viděla, hned jak to bylo po nemoci možné, nebyla to už ta, vítající mě svým úsměvem, sotva mě rozeznala, když jsem se zjevila ve dveřích. Byla už vzdálenější...Vzdálená...

Nikdy jsem jí neřekla, proč jsem tehdy nepřišla. Trápilo by jí to. "Lhala" jsem jí podruhé... Domů se už totiž taky nikdy nevrátila... 

Byla to prý svým způsobem pro mě záchrana... Ale jen já vím, kdo vlastně koho potřeboval.

Říkala: "Nemusíš nic povídat. Sedni si ke mně na pelest a drž mě za ruku".

A to mi strašně chybí.

Držme je za ruku! Držme je za tu ruku, tak jako oni drželi nás, když jsme byli malí my.

Oni teď přeskakují tu svou poslední louži.