Nejen chutným krmivem živ je člověk, nutná je i strava duševní a k té bez debat patří i obohacení ducha cestováním. Razím na sever.
Ten, kdo chce poznat cizí kraje, volky nevolky (chtě nechtě) musí sednout do dopravního prostředku, překonat své strachy z padnutí letadla či potopení trajektu, aby dosáhl met nevídaných a pokořil své ustrašené já tím, že se dokáže sám někam úspěšně doplahočit.
Budiž tento můj první foto blog vlaštovičkou, která tě, milý čtenáři, pohladí na duši, i když ruku na srdce, teplo z tohoto podzimního příspěvku už moc nečouhá. Ooo, jak jsem vděčna spásnému nápadu nabalit termoplky i trika nadmíru hřejivá, neb teplo v těchto končinách vypadá očividně jinak. I když černoška hopsající přede mnou v balerínách, kdy já klepu (nikoliv nejtek jako Koudelka v autodílně) kosu, je znakem toho, že sem asi ještě pravá zima nedorazila.
Den první jsem strávila vzájemným oťukáváním s místním emhádéčkem. Nejprve jsem zakoupila na letišti Arlanda lístek na vlak na hlavní nádr, poté v trafice lítačku na týden na busy i metro. Dopravila jsem se podzemkou na místo určení, ubytovala se u slečny, jejíž zásoby lihovin by vystačily pro zdatné pijany na týdenní flám a obstarala jsem si krmivo, jehož nezbytnou součástí jsou vynikající čokoládky Marabou.
Druhého dne, kdy ráno začalo laškovně vykukovat zpoza mraků podzimní slunéčko, vyrazila jsem do centra. Zde něco málo z fotogalerie.
Foceno více méně mobilem. Samsung. Fotograf prohlašuje, že byl v době pořizování snímků střízliv, avšak lehce podchlazen. Tímto snad nebyla dotčena věrohodnost fotografií natolik, aby se ale vůbec nelíbily.
Severu zdar a já mizím zase do víru velkoměsta... Huráá.
