Nezbytný manuál aneb Fotíme se na ó pé

V životě lidském dochází k mnoha setkáním, některá jsou vítaná, jiná nezbytná, další nechtěná. Ať si každý čtenář dále doplní sám dle své ne/chuti. Setkání s úředním šimlem bývá začasté vysilující, aspoň tedy v mém případě.

Slečna Zelda jala se po dlouhých letech vegetění v hanácké metropoli konečně se zapsat mezi trvale bydlící, i zašla proto na příslušný úřad. Nejsem typ přehnaně trpělivý, ba právě naopak.  Proto úmorné čekání v jakékoliv chodbě na něco, o čemž jste přesvědčeni, že k životu nutně nepotřebujete, si nedokážu užívat. A je jedno, jestli čekáte na vytržení zubu nebo na vyhotovení nového dokladu totožnosti. Často se u mě toto čekání dá přiřadit k takovému druhu adrenalinové aktivity, kdy ještě měsíc poté jste rozpumprlíkovaní jako prodavačka v drogerii socialistické éry v okamžiku, kdy jí přivezli vložky.

Vraťme se však do reálu. Vejdete na magistrát, po dvaceti minutách bloudění v labyrintu chodeb, kdy jedna vypadá jako druhá, konečně najdete dveře, do kterých máte vlézt. Tam vás ale upozorní, nechť si vezmete z přístroje papírek s pořadovým číslem. Jdete, uposlechnete příkazu, stisknete tlačítko, vyzvednete papírek s číslem 427. Klientů se stejnou žádostí před vámi: 3. To zní slibně. Usednu na připravenou židli pro žadatele, ale to už červeně bliká moje numero na tabuli. Vejdu do dveří, kde v kukani nula krát nula nic metrů mne paní začne zpovídat. Místo pobytu, občanský průkaz, zde máte pokyn k zaplacení odpadů. Ejhle, ještě ani nejste trvale žijící, ale už máte platit. Budiž. Žádost během chvilky vybavena, ale ještě mi bylo nabídnuto, že mě paní s tím mým papírkovým číslem přemiklíkuje přes chodbu k jiné úřednici, která se mnou dořeší vydání nového dokladu totožnosti. Nadšeně jsem souhlasila v domnění, že i tam to poběží jako na drátkách. Ooo, jak velký omyl. Čekalo tam se mnou odhadem padesát lidí. Po hodině okupování židle mým skromným zadkem jsem se začala ale už opravdu nepokojně vrtět. Čísla naskakovala jako na ňujorské burze, ale to moje pořád nikde. Se zrakem vyvráceným k pomyslným nebesům jsem netečně civěla, zatímco pán vedle mě nervózně poklepával nožkou v bílých keckách, které si předtím pokapal kávou z automatu. Dalších čtyřicet minut se nic zásadního nedělo, když nepočítám paní, jež dolovala v kabelce svačinu, kteroužto po nalezení jásavě rozbalila a následně celou chodbu zamořila tlačenkovým odérem k velké nelibosti vedle sedícího poklepávače vegetariána, jenž si mumlal pod fousy, co ti lidi dneska všecko nežerou. Jsem velmi ráda, že jsem si vajíčkový chleba nechala doma v lednici. To už by asi pán nevstřebal.

V momentě, kdy pípání oznámilo, že jsem na řadě já, odebrala jsem se kvapně opět do pidi kanclíčku, kde mne už o poznání méně milá paní vyzvala k usednutí do prťavé boudičky. Prý si mě vyfotí. „Ale já tady s sebou fotku mám!“ Hlásila jsem vítězně a podával jí dva roky staré foto, na kterém vypadám jako člověk. Byla jsem pohrdavě odmítnuta, že leda bych měla fotku v digitálním rozlišení, kterou bych mohla poslat přes datovou schránku. Takovou tedy nemám. Tak znova huš do boudy a fotit fotit. A že já si zrovna vybrala den… Umaštěné háro nezachránila ani čelenka. Okamžitě jsem aspoň nasadila zářivý úsměv, kterým bych celý debakl mohla ještě zachránit. „Usmívat se můžete, ale ne zubama.“ A tak čím se mám usmívat?? Vyšpulenýma půlkama?? Ach, tak to tam nebudu vypadat jako reklama na zubní pastu, ale spíš jako rozbolavělá buchta z letáčku o paradentóze. Konečně mě paní cvakla. Takové přípravy nezažila ani modelka z titulní stránky prestižního žurnálu. Ukázala mi výsledné foto. Děs. Když viděla, jak se tvářím, svolila, že učiníme ještě jeden pokus. Vděčně jsem se na ni usmála. Snažila jsem se zatvářit jako poklidná světice. Žel ani druhý pokus nebyl o moc lepší. Výraz apatické chovanky ústavu pro nervově choré hovořil za vše. Už jsem neměla odvahu požádat o třetí snímek, neb jsem se velmi obávala toho, že budu vypoklonkována s tím, že nefotíme pro Vogue, ale jen na ó pé.

S opoceným čelem i pozadím jsem klopýtala z cimérky doufajíc, že již brzy budu migrovat jinam nebo že mě některý nebožák bude chtít pojmout za ženu, abych si mohla nechat vyhotovit nový a mnohem hezčí doklad totožnosti.

PS. Když jsem před dvěma týdny novou občanku ukazovala kamarádce s tím, že na té fotce vypadám vážně jako jouda, jen mile podotkla: „Dyť tam vypadáš normálně.“

Takže normálně vypadám jako jouda…