Zn: "hledá se lepší život" aneb o jedné ukrajinské rodině v Čechách

Strávit několik týdnů v provizorním ubytováním je úplně jiná disciplína než si obstarat vyhovující bydlení a zařadit se v Česku do pracovního procesu.  

Odkládám si zde další zážitky a postřehy z pomoci jedné ukrajinské rodině od Charkova a Kyjeva. První tři týdny války vyčkávali ve svých domovech, než se rozhodli je opustit. Nakonec se na cestu vydali v pěti, čtyřčlenná rodina a babička dětí. Po příchodu do Česka strávili pár dní v Praze, poté našli útočiště ve starém mlýně v jižních Čechách. Po asi dvou týdnech se samotná rodina, bez babičky, přesunula na centrální místo asistence do Plané u Budějovic a pak k nám.

Otec "naší" rodiny Dyma je z oboru polygrafie. Snaží se od začátku najít uplatnění ve své profesi nebo alespoň v příbuzné. V Praze, kde strávili prvních pár dní, by odpovídající práci našel, ale nepoštěstilo se mu to samé s ubytováním. Proto přesun do jižních Čech. Byt, který jsme poskytli, je miniaturní, ale obě děti jsou ještě malé, a tak se rodina vejde. Seznamujeme je s nevlastním bratrem mého muže, který bydlí v místě a umí dobře rusky, strávil totiž za studentských časů několik měsíců v Oděse. Je to pro ně vítaná spojka už proto, že my bydlíme v jiném kraji a asistovat můžeme pouze na dálku.

Že má rodina v Čechách také babičku se dozvíme až později od bratra, můj muž ovládá ruštinu jen základně a tak mu některé informace zcela unikají. Do malého bytu se k synovi už nevejde, což pochopíme, že není až tak na škodu, protože předchozí několikatýdenní společné martýrium zanechalo v rodinných vztazích jakési neshody. Je ale jasné, že syn by si přál mít matku blíže, ta totiž není úplně fit a ze zapadlé samoty se do civilizace nedopravuje zrovna hladce. 

Ráda bych pomohla, ale nějak nezbývá energie k aktivnímu zapojení, a tak nechávám událostem volný průběh. A řešení se najde poměrně záhy. Bratr se zmiňuje o volném bytě své ženy v Budějovicích, který mají v úmyslu také nabídnout uprchlíkům. Je tak nasnadě, že nejlepším řešením by bylo přesunout rodinu do trochu většího a do našeho jednoho pokoje s kuchyňským koutem umístit babičku, která navíc ještě očekává příjezd své dcery z Polska.

Po pravdě se mi do "škatulata hýbejte se" zprvu moc nechce. Jak jsme daleko, je každá logistika ne otázkou pár hodin, ale celičkého dne, kdy pět hodin strávíte jen na cestě tam a zpět. Žádost na přesun také od nich nezazní přímo, dobírají se k ní jakousi diplomatickou oklikou, je jim zkrátka hloupé si říkat o další pomoc. Nicméně je jasné, že by si to přáli. Někteří lidé, a slyším kolem sebe takové hlasy stále častěji, mohou na tuto situaci pohlížet tak, že si řeknou "a co by ještě chtěli? už se jim pomohlo dost, sami máme málo!". Lze to však brát i jinak. To, že si chtějí zařídit život lépe, jak to jen okolnosti v dané chvíli umožňují, je dobrá zpráva. To, že mají ambice a touhu po lepším pro sebe a hlavně pro svoje děti je totiž nanejvýš lidské a pro naši společnost to může být jen přínosem. Vždyť nakonec kdo může v naší zemi říci, že nemá žádnou možnost či příležitost změnit svůj život k lepšímu? Lidem kteří toto tvrdí často schází především vůle ke změně, o co jednodušší je si pouze stěžovat! 

Akce kulový blesk nakonec proběhne celkem hladce. Babička se nám zdá jako poměrně nezlomná žena, která si zažila své a na rozdíl od "mladých" ji žádná situace nevyvede nijak více z míry. Také s prací živitele rodiny se blýská na lepší časy. Po několika neúspěšných pokusech v tiskárnách v Budějovicích si ho bere pod křídla bratr, který má firmu zabývající se vyšíváním na textil. Dyma projde zkušebním zadáním a nyní ho čeká kolečko, aby poznal, co a jak se ve firmě dělá a postupně se zaučí na pozici, kde bude mít za úkol převádět grafické návrhy do samotných zadání výšivek. 

Příležitost byla dána, hozená rukavice zvednuta, a teď už je naším úkolem jen přihlížet a držet jim palce v novém začátku. Věřím, že to zvládnou.