Pani, já se vám teda divim, že tomu Fialovi věříte!

Pan premiér pronesl k lidu mimořádný projev a reakce politiků a komentátorů na sebe nenechaly čekat, je jich plný internet. A jeho slova řeší zhusta i obyčejný lid.  

Stojím u pokladny prodejny Coop na malém městě v západních Čechách. Paní přede mnou vytahuje k zaplacení pětitisícovou bankovku. Když jí pokladní vrací kupu papírovek zpět, paní vtipkuje, že si může nechat něco od cesty, že nám přece pan premiér slíbil, že už bude všechno dobrý. Pokladní nepostřehne ironii v jejím hlase a užasle vysloví onu větu z titulku článku. Paní jen hlesne, že Fialovi rozhodně nevěří ani to nejkratší slůvko, natož celou tu historii, kterou nám předevčírem povídal. 

Nějak se mi nechce poslouchat zbytek a navíc spěchám vyzvednout syna z autobusu, významně si tedy odkašlu a vytrhávám pokladní ze zamyšlení a dostávám se na řadu. Autobus má zpoždění, a tak v autě přemýšlím, jak je možné, že Fialovi obyčejný lid nevěří a Babišovi ano. Asi nějaké kouzlo osobnosti a drzost toho druhého neříkat pravdu a říkat zásadně to, co lidi chtěj slyšet. No a pak možná je Fiala opravdu akademik a nedokáže mluvit jako hotentot, zatímco ten druhý ano a k tomu ani nepotřebuje umět pořádně česky. 

Nechtěla bych být politikem, je to nevděčná role a pokud ji někdo chce dělat poctivě, čekají ho krušné chvíle a spíše neúspěch než-li úspěch. Vsadila jsem v posledních volbách na STAN a teď koukám jako sůva, co se děje. Ale vlastně musím říci, že mě to zase tak nepřekvapilo a dokonce ani necítím vnitřní naštvání. Nějak jsem si už dávno zvykla na myšlenku, že nás politikové nevykoupí, že kradou a nepoctivě jednají zástupci všech stran. A že ze všeho nejlepší je spoléhat se sám na sebe, včetně aktivního přístupu ke vzdělávání dětí, bydlení, živobytí i našich důchodů.

Nebudu tady rozumovat, protože samozřejmě ne všichni mají z dědictví svoji nemovitost resp. jednu, ve které si vybudovali bydlení, a druhou, ve které mají nájemníky (nutno podotkout, že obě jsou na vesnici, a že nejde o žádnou lukrativní lokalitu). A skvělou rodinu, která si vzájemně pomáhá. Ale zadarmo nic z toho rozhodně nebylo. Rekonstruovali jsme k umdlení, všechny peníze utratili, rodinné vztahy v té době byly vypjaté a my s dvěma malými dětmi vyčerpaní. Ale nějak jsme věděli, kam směřujeme. 

Nepotřebujeme jezdit na drahé dovolené, auto máme patnáct let staré, zelenina tady čouhá ze záhonů na každém rohu, slepice spokojeně kdákají a my vyděláváme kromě nájmů peníze z dalších asi pěti činností v nejrůznějších oblastech včetně školství. A víme zkrátka, že nepadneme, přijde-li větší faktura za elektřinu a budeme-li muset platit za naftu ještě víc, protože na venkově zkrátka auto potřebujete každý den. Nejsme bohatí, ale jsme v klidu, protože i kdyby nám stát nic nedal, hlady nezemřeme. A pokud usoudíme, že žádnou pomoc nepotřebujeme, rozhodně si o ni žádat nebudeme, což se nedá říci o mnohých, kteří čerpali za covidu štědrou podporu státu aniž by to byla nezbytnost. Inu, když dva rozdávají totéž, není to totéž.