Mičurinové všech zemí spojte se!

O generaci mladším už asi tato parafráze slavného komunistického sloganu nic neřekne. Nicméně český fenomén mičurinství alias schopnosti vypěstovat svépomocí takřka cokoliv a kdekoliv se teď může docela hodit. 

Ivan Vladimirovič Mičurin, narozený v 19. století v Rusku, byl věhlasný šlechtitel a ovocnář, který dokázal vyšlechtit odrůdy ovocných stromů vhodné i do drsných podmínek vnitrozemského klimatu středního Ruska. Jeho úspěchy, doprovázené dvojitým udělením Leninova řádu, měly silné PR i v komunistickém Československu, a odtud byl už jen krůček k tomu, aby se pro kohokoli, komu se na zahrádce podařilo úspěšně pěstovat zeleninu či jeho sad rodil nebývale mnoho ovoce, vžilo označení mičurin. 

Ale aby to nebylo tak jednoduché, za minulého režimu nestačilo být pouze znalcem zásad pěstování různých plodin, ale úspěšní mičurinové museli být zároveň i skvělými improvizátory, protože tehdy žádné dobře zásobené hobbymarkety a značková zahradnictví vlastně neexistovaly. Člověk si musel vystačit s tím, co bylo, a umět to použít na sto různých způsobů. Příkladem budiž vlastnoručně vyrobený zavlažovací systém, skleníky ze zavařovacích sklenic či starých oken, podomácku zkonstruované sekačky a dalo by se dlouho pokračovat...Dost možná to byl jeden z mála vedlejších pozitivních efektů tehdejšího režimu nebo taky z nouze ctnost, jak kdo chce..

Nicméně věřím, že tohle všechno v nás Češích pořád je a dokonce se to i trochu dědí z generace na generaci. Mě nejspíš tahle vášeň nakazila už v dětství. Můj děda byl totiž mičurin jedna báseň. Vystudovaný geolog se ve volném čase realizoval na své zahradě u roubené chalupy ležící kousek od České Lípy. Byla to zahrada s mnoha tajemnými zákoutími střídajícími se s veselými záhony plnými malých jahůdek, zelených paprik, sladkých malin, červených rajčat či nalévajících se melounů. Obzvláště lahodné byly obří ostružiny, jejichž keře tvořili val předělující horní část zahrady od spodní, kde se nacházelo bahnité jezírko plné doutníkových stébel. 

Když si dnes na Pinterestu prohlížím tzv. hipsterské nápady do domu či zahrady, kolikrát si říkám, tohle jsem už přece někde viděla... Na své zahradě už několik let experimentuju a improvizuju, pravda trochu nadivoko, ale pořád mě to hrozně baví. Letos je dění na zahradě ve znamení maximalizace výnosu, tak uvidíme, co se zadaří. Nejspíš to bude zase překvapení. A chci říci, že tohle moje zahradní poblouznění ani málo nesouvisí se současnou hipsterskou vlnou domácího pěstování všeho možného, udržitelné spotřeby či recyklace na všechny možné způsoby. Prostě to tak ve mě je odmala.

Samozásobitelství zeleninou a ovocem ze zahrady či balkónu nikoho před všeobecným zdražováním nespasí, ale rozhodně na talíř něco přinese a navrch dobrý pocit. Věřím totiž, že kdyby se každý člověk, od západu k východu, přiměřeně svým možnostem hrabal aspoň obden v hlíně, bude svět tak nějak lepším místem k životu. Když dokážete vypěstovat z nicotného semínka šťavnaté rajče, křupavou papriku či štípavě sladkou jahodu, stáváte se stvořiteli, bohy na svých zahradách či záhonech. A věřím, že ti co tvoří a užívají si to, nedokážou ničit.