Věci, o kterých se nemluví

Občas mám pocit, že některá témata jsou tabu, nemluví se o nich. Nevím, zda účelně. Zda některé věci a situace v historii mají zůstat zapomenuty, ale není to jen historie, i v současnosti jsou témata podávána tak, jak se té či oné zemi hodí.

Už více než dva roky jsem nebyla v Africe – teda byla v Egyptě, ale ani Egypt ani země Maghrebu pro mě nejsou ta „pravá“ Afrika – ta „má“ Afrika. Ale stále když se s někým, kdo mě nezná,dostaneme k tomuto tématu, dokážu se hodiny rozplývat a zavalovat toho druhého mými zážitky z Guineji (nejhorší to mají pak se mnou lidé, kteří si ke mně přisednou ve vlaku a tím pádem nemohou tak lehce utéct). Vím, že jsem tam toho zas tak moc neviděla a když píšu a mluvím, tak hlavní téma jsou pro mě děti, protože ráno vstanu, jedu do školy a za stmívání se vracím zpět. Ale i tak mi tyto cesty daly moc. Už jen třeba to, že jsem tím, že jsem tam skutečně jela, překonala sama sebe – možná spíše překvapila sama sebe. Mám vždy plno plánů a některé jen tak mimochodem vyjdou. A já jsem pak sama překvapena, kde to vlastně jsem. Jenže stále chci teď víc a víc. Víc vidět, víc se dozvědět. Vracet se tam. Prý se tomu říká „africká nemoc“, ale téhle nemoci se zbavit nechci.
Ale čím více se o to zajímám, mluvím o tom s lidmi, kteří navštívili více než těch několik škol a pár míst co já, čtu si různé publikace a materiály, tím více si pokládám otázek.
Zda má ta naše pomoc smysl, kam vede. Na jednu stranu děláme, že jim chceme pomoci v rozvoji, ale ve stejnou chvíli jim také bráníme (viz například slogan „Trade, not aid“). Nebo třeba jaký by tento kontinent mohl být bez kolonizátorů, jak jsme jim zasáhli do života a teď se občas někteří snaží ostatní přesvědčit, že jsme jim tam vlastně přivezli civilizaci. A kdo ví, co ještě z toho pro ně vyplynulo dobrého. Jako by tam dřív nic nebylo. Proč se o tomto období historie – dalo by se říci nedávné, téměř nic neví. Třeba jen fakt, kolik vojáků Afričanů se nedobrovolně účastnilo 1. světové války (500 000 Afričanů na straně Francie, 300 000 na straně Británie). Možná jste to věděli, já co si vzpomínám, jsem o tom ve škole nic neslyšela – prý se o tom neučí ani ve Francii a Británii. Jako by nebyli. Představte si tu situaci, že vás někam odvezou a řeknou: „Bojuj“ – nevíte proč, nevíte kvůli čemu, nevíte, co je zač ten, co stojí na druhé straně, jste v cizí zemi v úplně jiném prostředí.
Proč si myslíme, že to že nejsou jako my, je špatně, že mají jiný způsob života, jiné priority. Proč si myslíme, že všichni máme být stejní. Vždyť právě ta různorodost je úžasná.