Jak moc hodnotíme podle vzhledu

Tenhle článek trochu odbočuje od toho, co obvykle píšu, ale setkávám se s tímto tématem všude, ať v Čechách, Gruzii, v Guineji a tak mi to nedá o tom nenapsat.

Kutaisi - děti ulice

Je to zvláštní, ale vlastně samozřejmé – člověk se na vás koukne a hned si vás zaškatulkuje, často ani neřeší, zda to tak opravdu je.

Nevím, zda to je výhoda či nevýhoda, ale na mě jak se člověk podívá, tak si o mně myslí, že jsem takový andílek – hodí se to – když čekáte na letišti na celní prohlídce.. třeba právě v Guineji, kde vás rádi připraví o nějaký obnos za důvod, který si asi v tu chvíli vymysleli, nebo že si nemusíte sundávat boty, když ostatní musí, či když potřebujete s něčím pomoct… ne však když chcete třeba pracovat jako humanitární pracovník a oni se na vás kouknout a řeknou si, že taková holka na to nemůže mít. A takových situací je víc a samozřejmě se netýkají jen práce. Nejlépe to asi vystihla má kamarádka, která o mně mluvila s jedním známým a říkala mu: „Ona vypadá jako víla Amálka a přitom si někde v Africe bojuje s malárií“. Bylo to trošku nadnesený, ale shrnuje to ten pohled.

Proto se tomuto pohledu snažím vyhýbat a s lidmi se nejdříve seznámit, než si takovýhle závěr udělám, ale sama vím, že to tak lehké není. Gruzie mi v tomto směru pomohla, občas si člověk potřeboval popovídat též s nějakým cizincem a těch tam bylo málo. Vím, že jsem tam potkala mnoho velmi zajímavých lidí, s kterými bych se možná jinak neseznámila. Nedejme na první pohled, zkusme dát všem lidem stejnou šanci.

P.S. A proč zrovna tahle fotka? Připomíná mi první víkend v Gruzii, který jsem trávila s dětmi ulice - spíše s dětmi z problematických rodin a já už si je na první pohled odhadla, že by mě mohly okrást a hlídala jsem si věci. Už během tohoto víkendu jsem pohled změnila a následující čtyři měsíce jsem s nimi trávila jedny z pro mě nejpříjemnějších chvil v Gruzii. Dalo by se říct, že místo toho, abych se o ně starala já, se pak oni starali o mě.