Tiché zoufalství

Občas přijdou situace, kdy si uvědomíte, jak dobře se vlastně máte.

S Moribou - rok potéjá

„Rodina Michella by chtěla, abyste je navštívili, jeho bratr je vážně nemocný“, říká Henry. Tohle jsou situace, do kterých my se pokoušíme nezasahovat, snažíme se jim pomoci se vzděláním, ale zachraňovat životy? Zní to krutě, ale těch, co by potřebovali pomoc je plno a my peníze na to nemáme, abychom jim všem platili doktory, ale tentokrát jsme se nechali přemluvit.

Připadám si jako ve filmu. Pokoj je tmavý, všude plno dětí a na posteli leží kluk, kterému může být tak 15. Je příšerně hubenej. Podíváte se na něj a vidíte ty obrovské smutné oči. Už prý týden nejí, nemá ani sílu mluvit.

Otec Moriby (tak se ten kluk jmenuje) nadzvedává přikrývku a my vidíme dvě ohromné otevřené rány, které se táhnou od kolen k tříslům. Chlapec se na nás stále dívá. Prý se to stále rozšiřuje. Nikdo neví, co to způsobilo. Připadám si úplně mimo realitu. Je tohle skutečný, nebo jen blbej sen? Bohužel realita. Moriba se nám snaží podat ruku a otec říká, že nám chce asi poděkovat, že jsme přišli.

Odcházíme. Víme, co nás čeká. Rozhodnutí. Ten kluk, pokud ho neodvezeme do nemocnice, zemře. Rychle se dohadujeme s Henrym. Rozhodování bylo rychlý. Henry jede pro Moribu a veze ho do nemocnice. Lékař jen konstatuje, že bylo za minutu dvanáct a co nejdříve musí na operaci.

Moriba přežil. V tuto chvíli již má za sebou několik operací. Nohy má stále strašně hubený, ale už se usmívá.

Kdykoliv si na něj vzpomenu či ho vidím, jdou mi slzy do očí, ale na druhou stranu jsem šťastná.