Přilétáme do Senegalu. Bereme si naše zavazadla a jdeme na kontrolu pasu. Vybíráme si řadu pro tranzit a začíná takový menší výslech.
Co jsme dělaly v Guineji, proč letíme přes Senegal, jak to že nemáme víza.. Hlavně se nepřestat usmívat. Přichází další policajt a že půjde s námi odbavit zavazadla. Dovede nás k místu odbavení a protože asi na něj působíme důvěryhodně, tak nás pouští s větou, že až se odbavíme, ať za nim přijdeme do kanceláře.
Čekáme na odbavení – mělo by začít asi za deset minut. Je nesnesitelný vedro. Je tu něco jako větrák, tak se pokoušíme čas od času k tomu stoupnout, ale moc to nepomáhá. Vrací se náš policajt, domlouvá se s paní co bude odbavovat, ať nás vezme první. My s Luckou tohle privilegium odmítáme a stojíme dál v řádě.
Konečně jsme odbavený. Jdeme za policajtem do kanceláře a domlouváme se, kam můžeme a kam ne. Nesmíme opustit letiště zní závěr. Máme tu osm hodin čas, tak ho alespoň přemlouváme, ať můžeme jít alespoň do restaurace. Souhlasí.
Nejdříve míříme do pobočky Air France. Zkoušíme zjistit, zda máme nárok na nějaké jídlo.. Pokoušíme se je přesvědčit, že to není naše chyba, že letíme 26 hodin místo 8 a ještě jindy než jsme měly, že má zásluhu na tom právě Air France a že ani nemáme místní peníze. Říkají, že to zařizují na odbavení.
Vracíme se k odbavení. Nic nám nedali. Nikdy to nedělají. Tuhle odpověď jsme čekaly.
Kupujeme si něco k pití a jdeme si už sednou do čekací haly. Už zde čeká pár lidí, mezi nimi i asi sedmdesátiletý pán s mladou černoškou. Nohy má položený na sedačce před sebou a celkově to vypadá i dle toho jak pokřikuje, že si musí o sobě myslet, jakej je frajer.
Asi po dvou hodinách čekání jsme se rozhodly, že si půjdeme dát něco do blízkého baru. Nikdo zde není, jen barman a několik švábů. Sedáme si k baru. Objednáváme si něco k pití. Rozhlížím se kolem a najednou zpoza baru vybíhají dvě myši. Skočí po sobě a zase běží zpátky. Říkám Lucce: „Jsou tu myši, viděla jsi je?“ Ne, že bych se myší bála, ale už minulou cestu jsem se setkávala v místnosti, kde jsme přespávali s jednou myší. Vždycky jsem ji viděla jen já, tak už jsem přemýšlela, zda nemám nějaké vidiny. Lucka ji neviděla. Ptá se však barmana: Vy tu máte myši?“. Barman s úsměvem odpovídá, že mají. Jsem ráda, že to nejsou nějaké halucinace.
Po pultu se k nám blíží ohromný šváb. Může mít tak osm centimetrů. Bereme si své skleničky a čekáme až odleze. Slézá dolů a vylézá Lucce na příruční zavazadlo. Nahoře se zastavil a prohlíží si nás. Po chvilce ho to přestalo bavit a odchází z baru. Koukáme po něm. Barman se kouká, kam to koukáme. Objevil střed našeho zájmu a vychází ven z baru. Slyšíme křupnutí a barman se s úsměvem vrací.
Konečně nastupujeme do letadla. Vzhledem ke stávce neletíme letadlem Air France ale letadlem jiné společnosti. Televizi nebo hudbu tu nemůžeme čekat. Píši ještě domů, že máme zpoždění, takže nestihneme navazující let a odlétáme.
Po dlouhé cestě, kterou se nám docela podařilo prospat, přilétáme do Paříže. Pouštím mobil a dostávám zprávu od mamky: „Tak mi v Air France řekli, že jste letadlo do Prahy stihly, tak táta pro Tebe jede". Jsem strašně naštvaná, jak tohle mohli říct a že tam táta pro mě úplně zbytečně jede, protože my teprve přiletěly do Paříže. Ihned mu volám. Zastihla jsme ho právě na cestě. Dozvěděla jsem, že jim dokonce i řekli, že sedíme vedle sebe.
Jdeme na pobočku Air France a ptáme se, kdy nám letí další letadlo. Říká že večer. Je 8:30. Mezitím letí asi tři lety, ale jsou prý obsazený. Říkáme mu, že se musím kvůli lékům dostat domů co nejdříve. Po několika minutách nám říká, že našel dvě místa v letu v jedenáct.
Konečně přilétáme do ČR. Jdu si počkat na zavazadla. Aspoň že se neztratilo. Odcházím k východu, ale ještě mě stíhají odchytit policajti, ať jim ukážu, co mám v zavazadle. Moje zavazadlo v roztrhaném igelitovém pytli moc důvěryhodně nevypadá.
