20.10.2007
Když tu začíná být zima, nejlepší věc co udělat, je zmizet do teplých krajin.
Conakry
Tak už jsem zase v Conakry. Přiletěly jsme s Luckou v jedenáct večer. Před letištěm na nás zase čeká velká skupina místních koordinátorů s kterými budeme trávit velkou část našeho pobytu. S Luckou se rozdělujeme a já zavazadla a Abdoulaye odjíždíme prvním taxíkem. Taxík na mě zase nepůsobí moc věrohodně, ale asi to bude tím, že už jsem tu dlouho nebyla. Sice tam bylo něco, čemu by se dalo říkat volant, ale kolem něj bylo plno drátů a ani vlastně nevím, jak to auto nastartoval. S Abdoulayem jsme si sedli dopředu na místo spolujezdce, každou chvíli jsem cítila, jak mi sahá řidič na nohu, když hledá řadící páku, ale žádný skrytý význam jsem v tom nehledala – co mu zbývalo, když jsem skoro na ní seděla. Celou cestu jsem cítila benzín, ale dojeli jsme.
Tak jsme dojeli do bytu. Přivítala jsem se se sousedy – jak ráda je vidím. Jsem hrozně unavená. Abdoulaye mi pomáhá nafouknout matraci a já se jen rozhlížím po místnosti, zda tu není něco živého kromě nás dvou.
Druhá část naší výpravy dojela. Sedám si se dvěma holkama o něco mladších než jsem já na dvůr a povídáme si. Vidíme se poprvé, takže padají klasické otázky – jak se jmenuješ? kolik Ti je? co děláš? Zase jedna z nich řekla, že si vezme jednou bělocha, jak já tuhle větu nemám ráda. Berou si na mě email a já už mířím na matraci pod moskytiéru. Předtím ještě navštěvuji koupelnu a vidím, že jeden roh je plný mrtvých mravenců. Vypadla elektrika.. Ani jedna z věcí není neobvyklá. Po pár minutách zase světlo svítí a já se jdu konečně vysprchovat. Je tu hrozný vlhko a teplo, takže jsem pěkně zpocená. Voda naštěstí teče.. Jdu spát.
