Pobočka Air France v Guineji (2)

Při snídani mi Lucka říká, že našla ve svém pokoji tři komáry, tak si radši přes sebe hodila moskytiéru. Tahle věta mě zarazila. Sice jsem se po komárech dívala, ale ani doma je často nevidím a pak tam jsou. Začínám být trochu nervózní, dnes je pondělí a já mám antimalarika do úterý a my zatím stále nevíme, kdy pojedeme zpátky.

Jedeme do kanceláře Air France. Otvírají až v půl deváté, tak máme ještě půl hodiny čas. Přijíždí další lidé a začíná se tvořit fronta.

Je půl deváté. Dveře se otvírají a my se vrháme dovnitř. Jsme první. Znovu vysvětlujeme naší situaci. Máme jednu možnost – letět večer do Senegalu s Air Ivoire a poté s Air France přes Paříž do Prahy (je to zajímavý, ale tenhle spoj létá). S myšlenkou, že nám vlastně nic jiného nezbývá souhlasíme. Kromě ne moc důvěryhodné letecké společnosti nás děsí ještě jedna věc – víza. Do Senegalu je potřebujeme. S přesvědčením, že pokud se tam už dostaneme to už s nimi domluvíme, zůstáváme u této varianty a čekáme na zařízení letenky.

Rozhlížím se po pobočce a všímám si televize, kde kromě reklamy na Air France běží ještě jeden spot. Celý probíhá v tom stylu, že kamera zabírá obličej dívky, objeví se její věk, kamera se vzdálí a je vidět, že dívka je v baru či na diskotéce v doprovodu nějakého chlapa. Po chvilce mi to dochází. Tohle není reklama. Tohle je upozornění na pedofily, co si sem jezdí užívat s dětmi. Spot končí záběrem na desetiletou dívku, která leží v posteli zrovna když do bytu vtrhli policajti. Objevuje se černá obrazovka a na ní jména pedofilů, odkud jsou a na jakou dobu byli odsouzeni. Věděla jsem, že tenhle problém se týká například Thajska, ale „má“ Guinea mě doposud nenapadla.

Bereme si letenky a odcházím. Máme asi pět hodin čas, než poletí letadlo, takže jedeme do hotelu, jdeme něco sníst a znovu bereme zavazadla a jedeme na letiště.

Na letišti probíhá vše v pořádku, až na trochu těžší příruční zavazadla. Ještě vyplnit lístek o tom, že odlétáme a půjdeme do letadla. Přichází k nám nějaký pán z ochranky na letišti. Obě nás objímá a ptá se, jak se nám líbí Guinea, jaký byl pobyt.. Samozřejmě se nezapomíná zeptat, zda někoho máme. Z Lucky jeho ruka mizí poté, co mu říká, že je vdaná. Já mu říkám, že jsem svobodná, uvědomuji si tu chybu, tak hned dodávám, že se brzy vdávat budu. Není to sice pravda, ale co mi zbývá. Stejně na mě jeho ruka zůstává, tak nenápadně dělám krok zpátky a jeho ruka ze mě padá. Přece jen tyto lidi si není dobré znepřátelit, když jedete do země, kam máte povinnost mít víza bez víz. Spouští na mě řadu otázek o tom, jak ten můj přítel vypadá – jak je vysokej, jaké má svaly, jestli je pěknej.. zda je hezčí než on, zda má větší svaly než on, zda je vyšší než on.. S větou ať nezapomenu, že tu mám nápadníka a že má můj přítel štěstí se loučíme.

Ukazujeme pasy, procházíme kontrolou a už je tu další, kdo se mě ptá, zda si ho nevezmu. Lucka si neodpouští poznámku, že už je druhej a jdeme do letadla.

Let probíhá v klidu, žádné podezřelé zvuky neslyšíme. Jsem ráda, že letíme přes den, poprvé vidím město z letadla za světla.