Nekonečná cesta taxíkem

Předem musím vysvětlit, pro ty co to neznají, že to není nic ve stylu našich taxiků, ale spíše taková hromadná doprava, kde se musíte objímat se sousedem, abyste nevypadli.

...Já

Musím se přiznat, že ještě ve svém věku nemám řidičák, takže nemám moc ve zvyku cestu, kterou jedeme sledovat. A tak když se mě někdo zeptá, jak se někam dostane, tak často netuším.

Jednou ráno jsem se probudila a vidím, že Lucce není dobře. Ten den jsme měly jet do čtvrti Mandounkoro za dětmi. Sebevědomě říkám, že tam pojedu sama a tajně doufám, že to nepřijme. „Dobře, Henry Ti tam pomůže a dostaneš se tam taxikem“, ne zrovna dle mých představ odpověděla. Ne, že bych Henrymu nevěřila, ale tomu taxíku... Já, která si myslela, jaký má orientační smysl a tady se týden učila, na jakou stranu má z naší ulice zahnout, když jde nakoupit.

Docházím na stranu ulice směrem na Mandounkoro a ještě si od Lucky zjišťuju, jak dlouho by měla cesta trvat. Zastavuje pro nás přeplněný, ale pro taxikáře ještě ne dostatečně vytížený taxík. Vždyť jich je tam jen šest. Přisedám si na místo spolujezdce již vedle jednoho objemnějšího pána a s námahou napůl ve vzduchu zavírám dveře. Lucka mu ještě vysvětluje, ať mě vyhodí na náměstí L´ambiance a odjíždíme.

Má francouzština vykazuje po dlouholetém nepoužívání značné mezery a tak se ráda spoléhám s domluvou na jiné, což mi ne vždy vychází. Přece jen Salut, ca va? se vám hodí ať už mluvíte s kýmkoliv a můžete to použít, i když někoho ten den vidíte popáté, ale nezjistíte tím třeba, jestli je vše vpořádku, když jste měli tím taxikem jet maximálně čtyřicet minut a už jedete více než hodinu. Po mém náročném zformulování několika slov ve francouzštině mě uklidnil, že jsme to ještě nepřejeli. I když jeho zkratky přes fotbalové hřiště na mě moc uklidňujícím dojmem nepůsobily.

Už jsme nabrali a vysadili asi dvacet lidí, ale stále na místě, kam jsem měla namířeno jsme nebyli. Začínala jsem být nervózní. Po hodině a půl jsme se dostali na místo, které bylo dle mého taxikáře to pravé. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych tam den předtím byla. Už jsem se připravovala na to, jak budu stopovat taxíky, ale s kamerou přes rameno, s foťákem přes druhé a bez mobilu jsem se zvlášť dobře necítila.

Po pěti minutách, co mi před očima běžely ty nejhrůznější scény se ale naštěstí objevil Henry. A já mu hrdě říkám, že Lucka je nemocná, tak tedy jsem dorazila sama.