Děti si už na mě stihly trochu zvyknout a ty co se mě bály, se už nebojí a pokřikují na mě „fote“ (bělochu).
Aboubacar
Lucce není dobře. Asi nám nesedla ta omeleta, co jsme si dávaly v Telicu. U mě se to naštěstí projevuje jen trochu častější návštěvou záchoda.
Plán na dnešek byla návštěva Abdoulayovy školy v Matam. Je zde spousta nově adopotovaných dětí, takže to bude asi na dýl. Domluvily jsme se, že pojedu sama. Píšu si jméno čtvrtě a chystám se jít na taxik. Zrovna volá Abdoulye, že sehnal někoho, kdo pro nás přijede. Po půl hodině přijíždí Abdoulaye s řidičem. Beru věci pro děti, foťák a jedeme. Kdyby alespoň nebylo takové vedro. Už teď mám spálená ramena.
Cestou do školy potkáváme žebráka bez nohou - jednoho z mnoha. Jsme v zácpě, využívá příležitosti, že vidí bělocha a blíží se k nám. Naštěstí se zas rozjíždíme.
Jsme ve škole, otvíráme dveře a začínají se na mě vrhat děti, každé mi chce podat ruku. Snažím se neztratit rovnováhu a jdeme dál k místu, kde by se mělo fotit. Po třech hodinách nepřetržitého focení se musíme přesunout, už na nás svítí slunce. Přesouváme se na druhou stranu školy a fotím dál.
Děti si už na mě stihly trochu zvyknout a ty co se mě bály, se už nebojí a pokřikují na mě „fote“ (bělochu). Dotýkají se mě a prostor, kam se můžu hnout, když fotím, se stále zmenšuje.
Po dalších čtyřech hodinách už jsme téměř všechny nafotily, jen pár jich chybí. Domlouvám se s Abdoulayem, aby je nafotil on, až dojdou a jdeme na taxík. I když to, co nejméně mám ráda je cestování samotná taxikem, protože se hned za rohem ztrácím, dnes se cítím sebejistá. Když jsem to s mojí základní znalostí francouzštiny zvládla zorganizovat. Vybrat místo, kde fotit, přimět je k tomu, že je lepší balíčky seřadit podle čísel, než jen tak položit na zem. Vysvětlit jim, že když chci nafotit dítě v lavici, tak že potřebují aspoň dva metry prostoru okolo, že tam nemůžou být všude batohy. Volat si děti, fotit si děti, posílat pro další a čekat na ty, co ještě nepřišly a to vše sedm hodin v kuse.
Moje sebejistota mě přešla, když zjišťuju, že taxík zastavil jinde, než jsem myslela, že zastaví. Místo mi bylo povědomý, ale řekla jsem řidiči, že chci k univerzitě. On říká, že to bylo domluveno sem a sem to stojí domluvených pět tisíc guinejských franků. Říkám, že mu dám šest. Souhlasí a jedeme. Dojíždí k hlavní silnici a dává se doprava. Jsem si téměř jistá, že by to mělo být doleva, tak se ptám zda jedou dobře. Tvrdí, že ano. Zajíždí do boční uličky a já už si jsem zcela jistá, že to není ten pravý směr. Říkám mu, že univerzita je jinde. Přesvědčila jsem je o mé pravdě a jedeme tam. Naštěstí jsem se nespletla. Dávám mu šest tisíc a vystupuji.
Nevím, zda třeba chtěl dojet k univerzitě z jiné strany, nebo to byl způsob, jak ze mě dostat další peníze, ale je mi to jedno. Jsem ráda, že už jdu směrem k našemu bytu a vím, kde jsem. Ještě na mě křičí nějací kluci „Fote, donnes moi l´argent (možná špatně napsaný – Bělochu, dej mi peníze), ale já už vcházím na dvůr, zdravím se se sousedy a vcházím do bytu. Rovnou mířím do sprchy, jsem strašně zpocená. Ani mi nevadí ta studená voda, co teče.
Zítra v pátek nás čeká další škola, tento týden již pátá.
