Moje první setkání s Afrikou

Po dlouhém plánování cesty, absolvování všech očkování, rozmlouvání cesty od rodičů jsem se konečně vydala na dlouho očekávanou cestu. Jely jsme dvě - Lucka a já.

Let trval asi sedm hodin. Je to úplně neuvěřitelný, že člověk jeden den odpoledne nasedne do letadla a téhož dne v noci vystoupí na jiném kontinentě. Můj první dojem z Conakry, hlavního města Guineji byl.. Těžko se to popisuje. Nejdříve jsem se vzpamatovávala z toho, že jsem ze zimy z České republiky se dostala do teplého afrického podnebí, kde první co jste ucítili byla všudypřítomná vlhkost. Vydaly jsme se do budovy letiště. Po pár krocích vypadla elektrika ve městě. Lucka mně jen řekla, na to si zvykej, to je častý. Za pár minut znovu světlo. Lidi začali tleskat. Jen to nemělo dlouhé trvání. Poté co dotleskali, elektrika znovu vypadla, ale tentokrát už jen asi na minutu.

Konečně jsme se dostali k místu, kde se ukazovaly pasy. Zalíbila jsem se jednomu tamnímu celníkovi a ten začal rozhlašovat, že jsem jeho budoucí manželka. Žena, která si zrovna prohlížela můj pas mě s úsměvem pustila – to jsem ještě netušila, že ne vždy je to tak přátelské.

Šly jsme si pro zavazadla. Začali k nám přibíhat lidé, co již Lucka znala, ale já viděla poprvé. Začalo vroucí seznamování. Po chvilce začala přijíždět zavazadla. Když už uběhlo asi pět minut od té doby, co vyjelo poslední zavazadlo, došlo mi, že asi budu ten den bez zavazadla. Nebyla jsem však sama. Začalo pokřikování a nadávání. Sepsali jsme vše potřebné dle mého zavazadla – jak vypadalo, jaké na něm byly nápisy a domluvili se, že další den se přijedeme podívat znovu.

Nasedli jsme s mými novými přáteli do auta a jeli do bytu, kde jsme měly s Luckou trávit následující měsíc.