Kolikrát jsem si už položila otázku, jak je možné, že lidé byli tak slepí a hluší, že neviděli v Německu přicházet Hitlera a podcenili zrůdnost komunismu. Proč, když nahlížíme do minulosti, jasně vidíme osudové omyly našich předků, a v prožívání přítomnosti má řada z nás přirozené instinkty paralyzovány?
Na tu otázku sama neumím odpovědět. Jen vím, že právě prožíváme historickou chvíli, při jejímž hodnocení si budou mé děti klást otázku se stejným nepochopením naší slepoty a hluchoty, jako si ji kladu já při pohledu do minulosti.
Ve třicátých letech vidělo žalostně málo politiků v nacistickém hnutí hrozbu pro Evropu. Main Kampf byl vesměs považován za snůšku fantasmagorií, nikoli za vážně myšlenou vizi k ovládnutí světa. V Evropě té doby vrcholilo období appeasementu, politiky ústupků, s níž Británie a Francie přistupovaly také k stále bezostyšnějšímu porušování Versailleské smlouvy nacistickým Německem. Doufali, že „formou ústupků“ Hitlera „usmíří“ a vyhnou se možnému konfliktu. Na jejich adresu poznamenal v roce 1938 Winston Churchill – jeden z mála evropských politiků, kteří si nebezpečí této politiky plně uvědomovali: "Měli jste na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili jste hanbu. Budete mít válku.”
Tak, jako britská politika appeasementu byla jednou z příčin nástupu Hitlera, je dnes politika appeasementu k Bruselu tím důvodem, proč nás v Evropě nečekají dobré roky. Politici národních vlád zavírají oči před oslabováním svobody jednotlivých států Evropské unie na úkor posilování moci evropského úřednického centra. Národní vlády se staly zkorumpované svými vlastními bruselskými ambicemi i mocí. Udržet si dobré kontakty s bruselskými úředníky se stalo součástí pragmatického kariérního postupu národního politika. Po ukončení lokální politické kariéry bude totiž za své věrné „evropské“ názory oceněn lukrativním místem v jedné z mnoha, pro ten účel vytvořených, bruselských institucí.
Manipulace s informacemi, lži a arogance moci. Téměř vždy jsou tyto projevy bruselských úředníků ponechány národními vládami bez povšimnutí. Příklady podobného chování máme dnes a denně na očích. Ale razantní reakci jednotlivých členů Evropské unie jsem nezaznamenala.
Historie nás mnohokrát poučila, že je tragickým omylem domnívat se, že strategie ústupků vede k prosazení vlastních zájmů. Možná částečně, ale vždy dočasně. Politika „shovívavosti“ k Hitlerovi ve třicátých letech minulého století je toho důkazem. Pokud budou národní vlády stále přehlížet zjevné bobtnání moci v bruselském centru, jednoho dne jim přeroste přes hlavu.
Milton Friedman odhadoval, že eurozóna vydrží asi 15 let. Historie nám nastavuje nekompromisní zrcadlo. Velké říše se nakonec vždy rozpadly. Zničila je enormní byrokracie a její narůstající arogance, neschopnost vymáhat stále složitější zákony a naprostá ztráta loyality občanů. Obávám se, že jsme už jen pomyslný krok od naplnění našeho nevyhnutelného evropského osudu.
