Konkurovat nebo nekonkurovat Číně to je, oč tu běží!

Tak dlouho jsme si za reálného socialismu chránili naše sociální výdobytky, až se staly pouhými zbytky, o které nikdo nestál. Komunisté nás přesvědčovali o jejich výhodách, předhazovali nám srdcervoucí osudy prostých lidí hozených všanc bezcharakterním kapitalistickým vykořisťovatelům, a když nebylo zbytí, chránili nás i před námi samotnými.

Hranice se zavřely, ti kteří se rozhodli, že život s „výdobytky“ stojí za pěkné „prd“ byli zavírání, perzekuováni i zabíjeni… Snad nemá smysl podrobně situaci naší země před 23 lety líčit, zase tak minulá doba to není.

Proto povzdechnutí místopředsedy Senátu Petra Pitharta v Hospodářských novinách "Cena za konkurenceschopnost" nad evropskou a českou (ne)konkurenceschopností s Čínou je tak obludné. Jako bývalý komunista umí, stejně jako desetiletí před ním jeho kolegové, vystavět své argumenty pouze na strachu. Věty „nebudeme obchodovat se zeměmi, které tolerují dětskou práci“  nebo „Čína je rezervoár pro nejdrsnější vykořisťování stovek milionů chudých…“, jsou jak vystřižené z učebnic padesátých let minulého století. Je velmi smutným paradoxem naší doby, že jsou to slova (ne)bývalého komunisty o komunistické zemi. A ještě smutnější je fakt, že s jeho návrhy řešení – tedy izolovat se, chránit se a ideálně úplně zavřít hranice, souhlasí tolik lidí, jak vidno z diskuse pod mým předchozím blogem.

Přiznat si realitu stavu věcí – tedy že na rozdíl od nás Čína roste a prosperuje, je mnohem složitější a bolestnější. A najít recept jak konkurovat, vyžaduje ještě mnohem více úsilí. Ale je to jediná možná cesta. Zavírání hranic přece musíme z vlastní zkušenosti vědět, že naprosto nic neřeší, jen a jen zhoršuje!

Ostatně, už dlouho jsem přesvědčená, že zase tak špatné to s námi a naší možností konkurovat Číně a jiným není. Když vezmu v potaz, jak obrovskou kouli na noze si čeští, potažmo evropští podnikatelé a zaměstnanci táhnou v podobě mamutích úřednických aparátů domácích a navrch evropských, že musí vydělávat na solární, biomasí, větrné a jiné psychózy, na obludně vysoké platy i doživotní důchody evropských politiků, na planetární korupci v rámci všeho možného i nemožného přerozdělování…tak je s podivem, jak dobře se nám ještě daří!

Někteří diskutéři mě posílají do Číny, abych si koupila jednosměrnou letenku. Na rozdíl od nich jsem tam už byla. Možná by to prospělo i jim, ovšem s podmínkou návratu. Snad by to změnilo jejich přezíravý postoj a přimělo je konečně uvažovat, jak opravdu konkurovat. Protože to je to jediné, oč tu běží.