Učitelé jako snadný terč

Mrzí mne, že média si vesele kopnou do učitelského povolání, jelikož je to vděčné téma. Tím však rozhodně nepřispívají do celospolečenského obrazu této profese, která rozhodně není jednoduchá a pod neustálým drobnohledem rodičů.

Stále častěji čtu články o tom, jak učitelé v dnešní době přetěžují své žáky. Vlastně jsem ještě nenarazila na článek, který by naopak učitelům děkoval za jejich velmi náročnou práci. Komu z nás se stalo, že by ze dne na den měl změnit svůj způsob práce? Asi nikomu. A pokud ano, určitě nejprve prošel hromadou školení, než se pustil do inovací. Všiml si někdy někdo, že pokud si učitel něco nezaplatí, tak to prostě nemá? A stejné je to i s různými školeními. Žádné další vzdělávání pro učitelé není zdarma třeba v rámci nabídek MŠMT. Takže učitel byl loni vhozen do vody ze dne na den. Dělal co mohl. Pokud měl doma vlastní notebook, super! Pokud ne, zkusil si půjčit ve škole. Pokud nebyl ani tam, tak smůla. Šel si koupit za své peníze nový, aby mohl vzdělávat dál své žáky. Většina učitelů již dnes prošla školením, jak učit přes obrazovky a dostala notebooky. Jenže pořád máte na druhé straně děti! A o tom co celé je. Učitel je vlastně v pasti celého systému, který se snaží udělat pro své žáky maximum. Někdy to jde, jindy ne. Jsou to jen lidé. Stejně jako my. Máme tady také dobré i špatné doktory, právníky, úředníky, soudce... Někomu práce přes PC může vyhovovat méně a někomu to prostě nesedne. Když nějakou práci děláte třeba 30 let a najednou vám někdo řekne, že to budete dělat jinak, bude to dlouhá cesta k tomu, abyste v tom byli perfektní. Jenže v mediích se často dočtu, že učitelé by měli být perfektní hned. Kdo z nás to umí? Já třeba ne.  Učení je také o spolupráci rodiny a školy. Trochu se zapomíná na to, že pokud tahle symbióza úplně nefunguje, tak to především odnese dítě. Učitel prostě není kouzelník. To je stejné jako s lékařským doporučením. Dostanu předpis na léky, které mě mají uzdravit. Pokud je ale nebudu brát, těžko se můj stav zlepší. Taky musím spolupracovat. Ve většině článků vystupují s názory experti ze soukromých škol. Jenže tam si své dítě dá motivovaný, majetný rodič. Na státní školu dochází děti ze všech sociálních vrstev bez rozdílu. A vrcholem všeho je bezohlednost některých rodičů, kteří v dnešní složité době nechápou, že učitel má i svou rodinu. Není to řádová sestra v celibátu. I učitelé mohou být nemocní, mohou mít děti v karanténě. A ano pak tady vyvstává otázka, kdo a jak má učit, když je učitel doma? Dejme si ruku na srdce a přiznejme si otevřeně, kdo doma maká, když má OČR nebo má neschopenku. Jasně, práce některých z nás jednoduše počká, nebo zaskočí kolega. Jenže ve škole každé ráno v 8:00 sedí ve třídě cca 20 žáků a ti nepočkají. Kolik rodičů by asi podávalo žalobu, kdyby děti dorazily na výuku, až učitel bude zase fit. Školy dělají maximum, aby naše děti měl alespoň, kdo hlídat. Škola nemá žádné učitele navíc pro případ, že někdo chybí. A pokud má, daná osoba musí odučit vše.  

Jsem učitelka a zároveň rodič. Vím, jaké úsilí stojí za jednou vyučovací hodinou s 20 žáky ve třídě nebo u PC, aby to zajímalo minimálně polovinu z nich. Vážím si každého učitele, který se dokázal velmi rychle přeorientovat na online výuku bez podpůrných materiálů a školení, jak takto učit. Nemluvím o školení o technickém vybavení programu. Ale co s těmi žáky u té obrazovky konkrétně dělat. Neexistuje žádná metodika. Vážím si práce vedení školy, které se v současnosti změnilo na krizový management a zároveň 1x týdně na praktického lékaře. Pro naše děti dělají učitelé v tuto chvíli maximum. A že to není dokonalé? Kdo z nás je dokonalý...