Dnes vám, milé děti, zase povím pohádku. Nebo ne. Raději řeknu dvě. Jestli se v nich chcete dále pitvat - to ponechám na vaší libovůli. Já budu jen vypravěč.
Když byl Honza ještě mladší, naskytla se mu příležitost strávit nějaký týden v zemi bavorské. Tenkrát ještě svět nevypadal jako dnes, na hranicích stávali celníci, jezdilo se s pasem a v té zemi se platilo markami. Když se chýlil ke konci jeho pobyt v zemi, kde pivo stálo 3 marky, rozhodl se pro velký nákup. To aby rodinným příslušníkům přivezl z cesty nějaký dárek pro radost. Také chtěl utratit všechny zbylé marky, aby se mu pak v peněžence nemíchaly s korunami. Tak chodil po obchodech, vybíral a nakupoval. Úplně nakonec zašel do hračkářství. Za posledních 25 marek si tam vybral hračku, koupil a zaplatil. Hračka ale stála 24,80. "K čemu mi bude 20 feniků?" pomyslel si Honza u pokladny a mávl nad nimi rukou, když mu je starší paní pokladní vracela.
Otočil se a vyšel na ulici. Jenže ta paní vyběhla za ním a něco mu nahlas vysvětlovala. Honzovi se zdálo, že se na něj zlobí. Protože nebyl dostatečně jazykově vybaven na tento souboj, pokorně přijal nákupní doklad a těch dvacet feniků od paní. Byl zaskočen. Cítil se trapně a zmateně před lidmi na ulici. Nechápal tu paní, vždyť těch 20 feniků mělo pro něho hodnotu tak 3 koruny
a pro ni možná 20 haléřů. Tohle se mu ještě nestalo.
__________________________________________
Přenesme se nyní v čase. Z Honzy mezitím vyrostl statný junák. Je leden, pátek večer.
Honza už se těší po celém dnu domů. Ale protože o víkendu maminka bude slavit svátek, chce ještě něco koupit. Aspoň kytku, pomyslí si a zabloudí pár minut před osmou do ZeměNákupů.
O květinářství v tom nákupním centru sice ví, ale nedělá si iluze, že by tam ještě mohlo být otevřeno. Koupí tedy alespoň bonboniéru a něco kosmetického (jak originální jsme my junáci).
Při odchodu z centra jej ale překvapí ještě otevřené květinářství. Spolu s jedním párem využívá ochoty prodavačky a rychle vybírá pugét. Pokladna už je vypnutá (takže nechá stranou kartu), v drobných nemá potřebný obnos, vyloví proto z extra kapsičky bankovku s podobiznou prezidenta Masaryka. Prodavačka se přehrabuje v příruční kase, v které se odnáší tržba. A vrací a počítá: "dvě stě, čtyři sta, pět set, šest set, šest set padesát, sedm set, osm set, osm set padesát a sto je devět set padesát a padesát je tisíc ..."
Honza kouká na narůstající hromádku bankovek. Jestli raději neměl navštívit bankomat.
No ale co už. Zkouší nějak srovnat neposlušné papírky do peněženky, pár mezitím také zaplatil a všichni odcházejí od krámku, který prodavačka zamyká. S kytkou kráčí v lednu samozřejmě rovnou domů. A tam z přeplněné peněženky vybírá to drobné nadělení. Jenom se nemůže dopočítat. Chybí tisíc korun. Hmm, ztratit několik bankovek a nevšimnout si toho... Ale bankovky nikde jinde než v peněžence nebyly. Možná prodavačka, jak přepočítávala peníze při vracení, tak se spletla. Vždyť ani Honza nestíhal sledovat kupící se papírky.
Honza v sobotu do krámku zašel. Prodavačku z pátečního večera vystřídala jiná. Přímo vedoucí. Ale měla pochopení a slíbila, že mu zkusí pomoci. Jestli se staví v pondělí, dřív že to vyřešit nestihne. Inu co už, nebyla by to pohádka, kdyby Honza v pondělí nezamířil do krámku s květinami. A tam se dozvěděl několik zajímavých věcí:
Prodavačce tržba za pátek seděla, nepřebývalo ani deset korun, natož tisíc. Paní vedoucí je s ní spokojená, protože je poctivá a účty má vždycky v pořádku. Kromě toho věří v Boha a chodí do kostela. Když se Honza zeptal, jestli si skutečně zapsala poslední tržbu (pokladna už byla přece vypnutá), paní vedoucí nahlédla do knihy a řekla: "Ano, je to tady, platil jste tisícikorunou. " Tehdy si Honza v duchu řekl, že nikdy v životě nebude vyznávat Boha, jehož ovečky mají takovýto přístup k bližnímu svému.
A dodneška zůstal ateistou.
A co vám, milé děti, říci závěrem? Jiný kraj, jiný brav.
