Jak.to.vidím.já

Již nejméně dva týdny se zde blogeři -v jakémsi negativním konsenzu- vyjadřují unisono  k tématu kvót. Dalo by se říci, že jen velmi málo návrhů Evropské komise dokázalo vzbudit u místních blogerů takový odpor. 

     Popravdě: On se ten návrh nelíbí ani mně. Bohužel není to jediná věc z dílny EU, která se mi nelíbí. Pokusím se sepsat na toto téma několik vět. Svůj text jen místy podpořím nějakými odkazy, abych lépe doložil směr toku svých myšlenek. Omlouvám se těm, pro které bude můj příspěvek málo vyčerpávající. 

Vstoupili jsme do EU. Bylo to dobrovolné a na základě referenda. Možná to byla jiná unie než ta dnešní, možná tam někde už byl zárodek té dnešní - ale ať to bylo tak či tak, dnes říkám: 
Musíme z EU vystoupit.

Povšimněte si, že nechci: 
- vést žádnou filipiku proti muslimům
- psát žádné elaboráty na téma uprchlíků  
- polemizovat s pseudoargumenty k dobrovolně povinné implantaci cizorodých elementů
Rovněž chci nechat ležet stranou problematiku kvót. Jen znovu zopakuji prosté: 
Vystupme!  Bude to tak pro nás lepší.

Pokud se mne zeptáte proč, pokusím se odpovědět stručně; nerad nosím dříví do lesa.
(A že tady jen za posledních čtrnáct dní toho dříví blogeři nasekali.) 
     Do EU jsme vstupovali plni očekávání, že se tak ČR vyrovná těm nejvyspělejším státům, že legislativa z EU pomůže narovnat leckdy zvláštní konstrukce (až přímo zprasky) našich zákonů, že když budeme něco špatně zvládat, bude nám ukázáno, jak na to...  Zkrátka že si pomůžeme a vyřešíme fůru problémů, se kterými si nevíme tak úplně rady.

Co se však nestalo. EU počala řešit ty nejpalčivější problémy, které v té době naše republika měla: používání rtuti v teploměrech, svícení žárovkami, přemnožení cukrovarů na našem území, zcela nevhodná terminologie pro některé potravinářské výrobky (ano, zde narážím na nešťastné pomazánkové máslo či marmeládu - ještě zbývá dořešit květákový mozeček, chlupaté knedlíky, utopence, svíčkovou, sekanou a multipřísadové masové závitky. Ten poslední termín je zatím více znám jako španělské ptáčky).

Tohle bych ještě byl ochoten zkousnout, pokud by mi při té pokračující smršti předpisů a nařízení (namátkou: energetické štítky, úsporné splachování, výkon vysavačů) EU garantovala při stejné ceně též stejnou kvalitu výrobků, když už se máme v celé Evropě všichni tak nějak sladit. Brusel mi však vzkázala: Tak na to zapomeň, hošánku! 

Stejně jako mám zapomenout na srovnatelnou mzdu na stejné pracovní pozici u stejné firmy ovšem na území jiného státu. (Ruku na srdce: cožpak může např. tatáž pokladní pracovat ve  Švýcarsku 8x výkonněji nežli u nás? To je - zdá se - problém, jehož řešení vidím v tom, že se zdejší prodavačka přesídlí do Švýcar a tam pak může pobírat příspěvky ve výši min. 1/2 mzdy švýcarské prodavačky. Nepředstavují  si to náhodou takhle nějak i ti uprchlíci ?)

Jestliže nám vadilo, jak naše politická reprezentace rozkrád spravovala stát a čekali jsme, že vstupem do EU se to nějak spraví, mám pro vás špatnou zprávu - ono se to nespraví. Jen se nyní naši vládci mohou za EU schovávat, ohánět se jejími zákony a ukazovat:
To EU - my nic.  Pro příklady nemusíme chodit daleko: obnovitelné zdroje energie (fotovoltaika, přimíchávání biosložek do paliv) a na straně druhé naše exekuční zákony (stále lehce nekompatibilní s ekvivalentními zákony v jiných státech EU.)

Shrnu-li to, sami nejsme schopni si udělat pořádek na vlastním dvorku a čekáme, že to někdo udělá za nás. Jenže pokud to udělá někdo jiný, bude to pořádek podle jeho představ a udělá to za cenu, která se nám vůbec nemusí líbit. Je to ovšem naše volba.

     Tohle všechno mi ještě pořád nestálo za to sednout si a napsat blog. Jenže nyní se EU rozhodla proměnit státy Evropy na ekonomicky prosperující státy afrického střihu. V médiích sporadicky narazíte  na  články, že přeměna EU v plně multikulturní společnost sem tam způsobuje oheň. A protože pomalým přiléváním benzínu ten oheň ne a ne přestat hořet, rozhodla se EK, že použije ještě větší množství benzínu. Prý takhle se to už určitě uhasí. 

Prostě centrálně řízená sebedestrukce (kterou v sobě mají zabudovanou jen velmi sofistikovaná zařízení). A od takového zařízení, které ji má v sobě spuštěnou, je dobré držet se co nejdál. S těmi, kteří si myslí, že stačí podepisovat petice (v jisté hře překládáno jako prosby), s těmi si dovolím nesouhlasit. Myslím si totiž, že EU již překročila svůj Rubikon. (zde je popsán případ francouzského starosty R. Chardona, který za islamofobní komentář byl „z důvodů nekonzistentních prohlášení nuceně hospitalizován“   ehm, nepřipomíná vám to něco?)

Když totiž podepisujeme petice, nemáme ještě garantováno, že je politici budou akceptovat. Pokud slíbí, že je budou akceptovat (ostatně nic je to nestojí), může se stát, že dodatečně přijdou na to, že "sliby nebyly zasazeny do reálného evropského rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí". A pokud by si chtěli zachovat tvář  před svými voliči a dostát svému slibu (čemuž se zdráhám u našich politiků uvěřit)  , trvá zde pořád riziko, že na základě Lisabonské smlouvy budeme nuceni podřídit se rozhodnutí EU.

Zkrátka zde navržené způsoby se mi jeví zdlouhavé, krkolomné, problém neřešící,  leč toliko jej oddalující. Už proto, že přijetí/nepřijetí kvót vůbec nezastavuje pokračující regulérní invazi, proti které EU - jak zatím vidno - nehodlá podniknout skutečně rázné kroky (tak to máme v pátek 4243 zachráněných - z toho 127 Čechů), v sobotu 741 plaváčků (z toho 22 Čechů).

Pokud by se i podařilo EU zastavit příliv mimoevropských uprchlíků (sic), stále zde budou přetrvávat problémy se stávajícím multikulturním prostředím. Přes nesporný přínos těchto nekřesťanských kultur se bohužel nemohu zbavit pocitu, že se nikde na území EU nepodařilo tyto problémy  uspokojivě vyřešit. A jestliže se porozhlédnu po našich luzích a hájích, řekl bych, že toho taky máme plný brejle. Co tak nejdříve zvládnout jeden problém, než se zakousneme do toho nového, většího a tvrdšího sousta? Želbohu, na základě toho, co až dosud EU předvedla, nenechává mne ani chvíli na pochybách, pro jaký další postup je již rozhodnuta. Přesné označení stavu, v jakém se EU nyní nachází, zní: nereformovatelná.
A deset miliónů se buď  může zúčastnit poslední plavby tohoto novodobého Titaniku nebo hodně rychle vyskočit, neboť břeh se právě začíná vzdalovat. Co bohužel nemůžeme, je zachránit půl miliardu ostatních pasažérů. Myslím, že budeme mít co dělat, aby nás to nesmetlo ssebou pakliže se nám podaří včas vyskočit před tou cestou do pekel. Ale paradoxně budeme moci vrátit staré Evropě svůj dluh. To když přijmeme hrstku těch, kteří doplavou k našim hranicím. 

Tak co? Třímáš lístek slibující lákavou plavbu a na palubě hlasitě hraje hudba. Jak ses rozhodnul, ovčane?

     Zde by se slušelo pomalu skončit, já si však dovolím malou odbočku. Existují státy (a politici), co mají svou hrdost. Třeba takové Srbsko ústy svého prezidenta říká: ...pokud EU bude trvat na tom, abychom uznali Kosovo, pak to znamená, že si nás nepřeje vidět ve svých řadách. a na vysvětlenou dodává: ...na takovou podmínku by nepřistoupil žádný národ. Na to mohou přistoupit jen otroci. Četli jste pozorně? Kladení podmínky uznání jednoho jediného státu je pro něj důvodem proč nevstoupit.

Ještě ale zpět k uprchlíkům: Ani Maďarsko (v anglickém překladu) nebere přijetí uprchlíků na lehkou váhu a očekávám, že se v případě nesouhlasu většiny nezlomí v pase. Bohužel existují i politici, co již jsou předzlomeni proto, že mají nataženou ruku nebo zaraženou hlavu. Měli bychom našim politikům nahlas říct, že chceme vystoupit. Raději se budu cítit jako součást národa, který dokázal říci své NE než jako otrok. Děkuji za pozornost.