Pomáhejme dětem najít si opravdové kamarády z masa a kostí místo těch na fejsbuku

Lidi narození v polovině 90. let a později sotva dokáží pochopit, jak vypadal svět bez mobilu a internetu. Digitální média otevřela bránu do nové dimenze zážitků a příležitostí, které ještě donedávna patřily do říše fantazie.

Nemohli bychom komunikovat jako dnes. Miliony lidí by nemohly pracovat na dálku, nemohli bychom nakupovat, platit online, bavit se, hledat recept na bábovku, poradit se s ostatními i třeba protestovat.. Lidé s fyzickým hendikepem by ztratili důležitou spojnici s ostatními. Podnikatelé by nemohli podnikat po internetu, a fungovat by nemohly ani banky nebo státní správa. Život bez digitálních médií by představoval krok nazpět v lidské evoluci a je skvělé, že tomu tak není!

ALE současně s tím digitální média otevřela i Pandořinu skříňku v podobě závislostního chování, které přináší závažné fyzické a psychické problémy, někdy  deprese, obezitu a v důsledku toho i cukrovku. Hloubku duševní práce, nezbytnou pro učení, v posledních letech nahradila digitální povrchnost, která má negativní vliv na naši výkonnost a především na naši sílu čelit lenosti. O tom, že jsou digitální média skvělý sluha i špatný pán se každoročně přesvědčují miliony lidí po celém světě, kteří se léči na klinikách závislosti, i běžná populace, která díky multitaskingu trpí problémy koncentrace a paměti. Těmi nejzranitelnějšími jsou ale naše děti, které místo opravdových kamarádů začínají upřednostňovat ty virtuální na fejbuku nebo počítačové hry.

Ve své profesi se zabývám prodejem nemovitostí. Je s podivem, kolik lidí, kteří si koupí byt nemají vůbec zájem navazovat vztahy se sousedy v domě.  Když se s některými po čase potkám a zeptám se, jak se máte, co sousedi, neví, neznají je a ani nemají zájem je poznávat, když mají své přátele, rodinu, kolegy z práce atd. Dokonce i v situaci, kdy se nastěhují do nového bytového domu, kde bydlí několik desítek nových rodin, i tam chybí často zájem.  A tak se i setkání dětí stávají plánovaná s nulovou možností spontánní návštěvy, jako tomu bylo dříve, že šlo dítě zazvonil na domovní zvonek u sousedů, jestli Pepík není doma.

Pamatuji si dobu, když jsme se nastěhovali do vlastního. Dcera měla rok, dala jsem si za cíl seznámit ji s každým dítětem v podobném věku, které bydlí v naší ulici, které potkám. Často se mi do toho chtělo jak „lačnýmu s…í“, bavit se s cizími lidmi, navazovat kontakty, klábosit o počasí na dětském hřišti s cizími lidmi, ale dělala jsem to pro ní. Věděla jsem, že čím dříve začnu, tím dříve si udělá kamarády blízko domova, se kterými se bude moci později setkávat. Když jí byly asi dva roky, začala jsem iniciovat návštěvy malých kamarádů ze sousedství u nás doma. Aktivně jsem si brala telefony lidí, o kterých jsem se dozvěděla, že bydlí poblíž a mají malé dítě, které mělo zájem hrát si tím mým. Šlo o to udělat první krok. Zpočátku to působilo divně, budovat důvěru trvá dlouho, ale někdy je to jediný způsob. Hodně jsem se snažila, aby se dětem u nás líbilo, i když jsem neměla vždycky energii a mohlo se dělat něco jiného třeba s mými přáteli a jejich dětmi, ti ale nebydleli v sousedství. Brzy nato začalo být i moje dítě zváno na návštěvy ke kamarádům ze sousedství a časová investice se začala vracet nabídkou hlídání z druhé strany. Postupem času se z mnohých rodičů stali přátelé, kteří si pomáhají, když je třeba vyzvednout dítě ze školy, pohlídat, atd. ale taky když třeba dojdou vajíčka a v míse je těsto na bábovku.

Nejvíce z toho benefitují právě děti, které by byla šílená škoda omezit jen na školní aktivity a soukromé kroužky. "Jít ven" je někdy těžké, když není s kým.