Nedávno jsem doma během úklidu našla učiněný poklad. Byl jím svazek starých dopisů a map, zápisník ze školy a třicet let starý sešit kuchařských receptů. Možnost zalistovat dávno zapomenutými stránkami ručně psaných textů, ucítit vůni papíru a vzpomenout si na staré zážitky bylo jako vstoupit do jiného časoprostoru.
Napadlo mě, jaká škoda, že moje dcera tento pocit asi nezažije, protože dnešní generace je zvyklá psát a uchovávat si obsah elektronicky. Podobný pocit bude nejspíše prožívat, až jednou na svém počítači najde zapomenutou složku dokumentů v nějakém archaickém formátu. Dnešní generace totiž psát na papír už skoro ani nepotřebuje a většinu přijímaných textů čte na monitoru nebo displeji. K psaní postačí klávesnice, přičemž velký díl práce odvedou příkazy „kopírovat“ a „vložit“. Bez ohledu na to, jak obrovskou úsporu času elektronické psaní představuje, jedno je jisté, takový text se snadněji zapomíná. A je jedno, zdali pro toho, kdo jej píše nebo čte.
Už malé děti ve školkách mají přístup k počítačové klávesnici. Rodiče jim kupují dětské tablety a půjčují svoje vlastní. Kdejaké tříleté dítě už umí vyťukat svoje jméno a v pěti letech zná obvykle všechna písmena na klávesnici. Rodiče jsou pyšní, jak je jejich ratolest šikovná. Kola velkého byznisu se točí na plné obrátky. Kdo nemá každý rok nový počítač/telefon/tablet/ apod. jako by nebyl. Neustálá snaha o zjednodušení a zrychlení všeho, co je jen trošku možné, ve mě vzbuzuje obavy. V důsledku toho se svět kolem nás stává neosobní a i mladí lidé začínají mít problémy s pamětí.
Téměř dvacet let dennodenního psaní na klávesnici si vybralo svoji daň i u mě. Na klávesnici píši rychle a vcelku bezchybně. Současně dokáži vést rozhovor nebo se třeba dívat z okna. Mám-li však napsat tentýž text rukou, cítím, jak se pohyb tužkou stává strnulým. Dříve úhledný rukopis se změnil v jiné písmo. Zpomalila se i rychlost psaní. Jak bude naše písmo vypadat za deset, dvacet let? A není to vlastně jedno, když se vše postupně přesouvá do online prostředí? Na základě vlastní zkušenosti i literatury, kterou jsem v uplynulých letech studovala jsem přesvědčená o tom, že to jedno není. Detailně o tomto jevu pojednává například studie, zrealizovaná na University of Stavanger v Norsku v roce 2013 (autoři: A. Mangen a tým), ale je jich celá řada. Bohužel se o nich nepíše.
Hmatová zpětná vazba čtečky nebo tabletu nepřináší stejnou podporu mentální rekonstrukce děje jako tištěná knížka. Při čtení z papíru v rukou cítíme, jak nám během čtení zvětšuje levá strana, zatímco pravá se ztenčuje. Prostřednictvím hmatu i tím jak otáčíme stránky, vnímáme pokračující děj knihy současně s vizuální změnou samotné knížky. Vše má svůj důvod a vliv. Vědecké výzkumy ukázaly, že množství času, který strávíme čtením rozsáhlých textů významně klesá. Díky digitalizaci se čtení stává vice přerušované a lámané.
Snažím se začít sama u sebe, vracím se k tradičním knížkám a ručnímu psaní. Kinde i iPad jsou na poličce a sahám na ně jen vyjímečně, aspoň se o to snažím. Začínám se vracet k papíru a doufám, že se mi staré písmo zase jednou vrátí...
