Jak budeme žít, až zestárneme?

Nejde si nevšimnout neúspěchu kampaně za vstup do druhého důchodového pilíře. Jak ukazují aktuální výsledky penzijních fondů a finančních společností, poptávka po této formě spoření na důchod je velmi nízká, přestože v příštích dnech vstup do druhého pilíře pro řadu lidí skončí. Rizikům s ním spojena byla věnována spousta článků a je na každém z nás svobodně se rozhodnout. Faktem je, že důchody jsou velmi silné téma.

Před nedávnem jsem na webu ministerstva práce četla zajímavý článek o tom, že se za 30–40 let zdvojnásobí počet lidí v ČR nad 65 let. Článek dále upozorňoval, že pokud nedojde k důchodové reformě, budeme důchody dostávat později a nebudou schopny zajistit dostatečnou ochranu před chudobou. 

Moji přátelé často vtipkují, že se důchodu stejně nedožijí, ale co když ano? Jaké to pak bude? Když si představím, že bych teoreticky strávila 30 let v důchodu, je to zvláštní pocit. Bez ohledu na to, jestli člověk bude obklopen svými blízkými a bude se moci věnovat svým zálibám, jedno je jisté. Stáří = zdravotní problémy = výdaje. Snažím se chodit pravidelně sportovat a „nepřežírat se“ bůčkem, ale jaké to bude za 30, 40 let? Představa vysokého stáří a zdravotních problémů mě děsí. A výdaje s tím spojené... Vzpomněla jsem si na starou babičku, od které si občas kupuji růži zabalenou v novinách. Stojí nehnutě na rohu Vodičkové a Václaváku několik hodin v kuse za každého počasí. Vypadá na sto let, sotva se drží na nohou. Možná ji to baví, ale možná musí. Nechci taky jednou muset... 

Ze zvědavosti jsem nedávno provedla malý průzkum v podobě ankety na sociálních sítích, abych zjistila, jak se lidé v mém věku připravují/nepřipravují na stáří. Zaměřila jsem se na lidi ve věku 25-35 let, muže i ženy z celé ČR. Vzdělání bez rozlišení. Výsledek ankety mě překvapil. 

Otázka zněla: „Jak se připravujete na stáří?“ (lidé mohli zatrhnout více než jednu možnost) 

- Nijak, času dost: 62%

- Mám penzijní připojištění: 20%

- Mám nebo se chystám pořídit si nemovitost, kterou budu pronajímat: 7%

- Spořím si formou spořícího účtu: 2%

- Investuji do akcií nebo cenných papírů: 2%

- Investuji do své firmy: 3%

- Investuji do dětí: 3%

- Jinak:  7%

***Anketa byla umístěna na FB stránce (facebook.com/realitnikucharka) a pracovala se vzorkem 1000 lidí) 

Mnoho z nás samozřejmě cítí pocit vlastní zodpovědnosti a snaží si spořit. Někteří v dobré víře investují do podílových fondů nebo cenných papírů.  Sice jsou již několik let namísto slibovaných výnosů ve ztrátě, ale netrápí se tím, přeci se jedná o dlouhodobý investiční produkt. Byla krize a „mohl/a jste dopadnout ještě hůře“,  slyšeli jsme mnozí od svých finančních poradců.

Člověk bez ekonomického vzdělání a znalostí těžko získá nadhled a logicky důvěřuje zdatnému marketingu poradenských firem. Bez ohledu na to, je-li poradce slušný člověk, který chce pro svého klienta opravdu to nejlepší na trhu, jeho zájmem je v první řadě zprostředkovat prodej (pojistky, hypotéky, investičního či jiného produktu) a získat tak zprostředkovatelské provizi. Oblíbenou větou finančních poradců slýcháváme neustále: „Už naše babičky říkaly, nedávej všechna vajíčka do jedné ošatky, pokud se převrhne, přijdeš o všechna“. I já patřím k těm, kteří nespoléhají na pomoc státu a posledních 5 let jsem každý měsíc poctivě posílala několik tisíc na různé produkty a  uklidňovala se představou, že se jedná o dlouhodobé investování, které jistě za čas přinese zhodnocení. V dobré víře jsem do jednoho z „košíků“ přidala i investiční životní pojistku. Až do chvíle, než jsem zjistila, že za mě pojišťovací makléř vyinkasoval u pojišťovny provizi ve výši 24 měsíčních plateb jsem z ní měla dobrý pocit. Nechci nikomu upírat nárok na odměnu, ale není to příliš?

Zajímalo mě, jakým způsobem se na stáří připravují lidé, kteří mají ekonomické vzdělání a v těchto produktech se orientují. A tak jsem zavolala svému velmi dobrému kamarádovi (řediteli jedné německé banky), abych se s ním poradila. Nekompromisně mi řekl, že on sám by nikdy neinvestoval do produktů, kterým nerozumí a nad kterými nemá kontrolu.  Spousta z nich byla vymyšlena ne na základě poptávky klientů, ale proto, aby banky měly „jen další nový produkt“ a byly konkurenceschopné. Dala jsem mu nahlédnout do svých investičních produktů, které v posledních 5 letech ani nepokryly inflaci. Proč nedáváš ty samé peníze do nemovitostí, ve kterých se orientuješ?, zeptal se mě. Uvědomila jsem si, že akciím opravdu nerozumím a že je to v mém případě čistá loterie.

Dlouho jsem váhala, zdali do toho „říznout“ nebo posílat peníze i nadále. K jak velkému zhodnocení by ale muselo v příštích letech dojít, aby moje produkty dosáhly slibovaných výnosů a pokryly ztrátu předchozích let? Mnozí jistě podotknou, že se to nedá paušalizovat a že přeci byla krize a jistě mají pravdu. Ale za úvahu to stojí. Přesto jsem všechny zmíněné produkty vypověděla (za některé dokonce musela doplatit pokutu za předčasné ukončení).

Netvrdím, že jsou všechny produkty špatné. Jen si myslím, že bychom se neměli bát nechat je čas od času posoudit někým nezávislým. A taky se nebát „říznout“ do něčeho, co nám nic nepřináší. Nalhávat si dlouhá léta, že to je OK může znamenat zbytečnou ztrátu a ztracenou příležitost investovat jinde.

Je na každém z nás vybrat si oblast, které rozumí a nad kterou má alespoň nějakou kontrolu. Pro někoho to mohou být již zmíněné investiční produkty, podílové fondy, akcie, atd.. Pro jiného obrazy nebo umělecké předměty začínajících, neznámých umělců, ve kterých odhalí talent. Vzdělání, investice do zdraví, do vzdělání dětí nebo čehokoliv jiného, co představuje trvalou hodnotu. Pro jiného to je byt, garáž nebo třeba dílna někde u lesa.

Základem by měla být investice do vlastní finanční gramotnosti a do výchovy svých dětí, aby se k nám rodičům jednou neotočily zády.  A hlavně přijmout fakt, že na stát spoléhá jen naprostý snílek.