Jak jsem si myslela, že jdu na rande

Co mám dítě a nemám muže, ven už moc často nechodím. Před Vánocemi jsem však byla a poprvé se bavila se starým známým, tedy známým do té doby pouze od vidění. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že se ještě uvidíme. Pro jistotu jsem domů donesla i kus jeho oblečení v tašce. Náhodou. (Náhoda neexistuje, víme). Měl stejnou barvu jako můj svetr. Miluju tyhle náhody.

Dalibor Puchta

Doladili jsme místo, čas, já hlídání dětí, a jelo se. V tramvaji jsem si vzpomněla, že to jeho oblečení mám doma...ale fakt jsem ho tam nenechala úmyslně, ale kdo ví, jaké to je se někam balit s děckem, chápe.

Sedli jsme ke stolku, objednali víno a povídali povídali a povídali a bylo to fajn. Já vysvětlovala, jak za zapomenutí oblečení může můj syn, rozhodně ne má roztržitost, on mi pak také říkal něco o balení s dětma, že to sám zná, děti má dvě. Aha, má děti! To jsem nevěděla. Ale tak co, rozvedenej je dnes každej druhej, říkala jsem si.

Pak jsme si zas povídali, povídali a povídali a pak padlo slovo manželka a já ho neřekla. Co manželka dělala s dětma už fakt nevim, protože jsem vypnula uši a vedla vnitřní monolog. "Co tu dělám? A co na to manželka? Je normální chodit s téměř neznámejma holkama na drink, když mám doma manželku? Nebo mají krizi? Ale pořád je to přeci manželka..."

Říkala jsem si, že blázen jsem buď já, pokud jsem měla dojem, že jdu na rande. Nebo on, pokud měl dojem, že jde na rande. Ale asi já. Byl to moc fajn večer, ale nevypadá to, že mě chce za ženu, na druhou stranu já nechci muže s manželkou. Takže je to fifty fifty.

Co si z toho beru za ponaučení? Dobří muži jsou. Jen zbývá zjistit, zda jsou někteří z nich i bez manželky.

Stačil by mi jeden.