Ale prosím, jak si přejete!

Slyšeli jste už někdy o tzv. objednávání z Vesmíru? Já už před poměrně dlouhou dobou. Ale pořád jsem asi něco dělala špatně či co...

Na konci ledna jsem měla v plánu s kámoškou zapít narozky. Jelikož jsem tam zvala přátele, zajistila jsem si paní na hlídání. Stovka za hoďku, 7 hodin pobytu v hospodě za sedmset. Chm, hodily by se mi nějaký peníze, ať to nemusím celé platit z rozpočtu svobodné matky samoživitelky, pomyslila jsem si. A tři dny předtím jsem našla při cestě z tramvajový zastávky domů, kde chodí milion lidí,  peněženku, v ní 4600 kroun českých. Ne, neprolila jsem je hrdlem, ale vrátila se vším všudy nebohému majiteli, který ztratil peněženku se všemi doklady už loni, tak se mi chtěl patřičně odměnit. Dvěma tisíci mě překvapil a vyděsil, řekla jsem, že se zbláznil. 1500 jsem si už vzala. Takže jsem měla na hlídání, útratu a ještě jeden nákup v potravinách.
Asi jsem si těch peněz přála víc. Na konci měsíce pár  peněz na účtě, pak přišly alimenty a za pár dnů koukám, že tam mám o pár tisíc navíc. Kontroluju historii, zda otec malého neplní resty a neposílá víc, kolik sliboval na začátku. Neposílá. Znova to zkoumám a vidím, že mi zmizela položka jedné odchozí platby! A to celkem velké. Pár dní se bojím, že se zase objeví, ale neobjevuje, peníze nemizí a hlavně je po mně ani nikdo nechce, krom toho mám potvrzení o zaplacení. Pecka! Takže mám nový boty a pár věcí na sebe.. a malej léky skoro za tisícovku, je teď marod.
Čtvrtého února byl malej poprvé v jesličkách, bude chodit na dvě dopoledne v týdnu. Až domarodí... No ráno jsem ho tam odvezla, mezitím vyšúrovala pokoj, našla za gaučem ztracenou kartičku, uvařila si špagety se sejrem a česnekem a hurá pro dítě. Při čekání na bus u Šárky jsem si říkala, že jsem si mohla vyčistit zuby nebo si koupit žvejku nebo tak něco, ale nechtěla jsem se už zdržovat. Za minutu ke mně přišla paní a nabízela mi nějaké pokreslené kameny, ať si koupím, že k tomu dostanu i bonbon. Nechtěla jsem, kamen si pokreslím i sama, že. Tak mi nabídla aspoň bonbon. Nechtěla jsem... ačkoliv vlastně jsem ho chtěla,  bonbon je přeci "tak něco".
Koncem ledna jsme byli s malým naposledy na hudbním kroužku. Odešli jsme dřív, měla jsem spicha s paní kvůli koupi golfáku. Šli jsme na metro na Hradčanskou, malého jsem nechala chvíli ťapat, ale pak už jsem pospíchala, tak jse ho popadla, poponesla, pak mě bolely ruce a zas jsem ho položila. Kdyby mi ho tak někdo vzal!  Za chvíli mě došel pán a říkal, že viděl, jak jsem ho popadla, a že esi spěchám, že mi dítě klidně vezme. Řekla jsem, že pokud mi ho neunese a neprodá na orgány, budu ráda. Donesl mi ho až na peron.
Takže to funguje, se mi zdá. Poslední dobou určitě. Nicméně je fakt, že to u mě zafungovalo už i před dvěmi lety. Vztah s bývalým přítelem, párkrát lepený, byl prostě divný... a jednou takhle jdouc domů, ve Vršovicích, jako dnes to vidím, jsem si pomyslela, jestli by mi nebylo líp, kdybych otěhotněla a byla sama s děckem.
Ale prosím, jak si přejete, ozvalo se někde ve Vesmíru. Jen jsem to teda neslyšela. Ale zato pak viděla.

http://matkohlas.blogspot.cz/