Vzpomínky na Filipíny (fotoblog)

Několik obrázkových vzpomínek na dávno minulé časy, kdy jsem byl ještě mlád a věnoval se dobročinným aktivitám :-)

Nečekejte žádné umělecké fotografie oslňující kvality ani strhující a literárně vybroušený cestopis. Prostě jsem nedávno objevil pozoruhodnou mašinku zvanou scanner a dokonce jsem se s ní i naučil trochu zacházet, a tak jsem si řekl, že převedu do elektronické formy některé své staré fotky. Ty, o které se s vámi dělím v tomto fotoblogu, jsou z roku 2000, kdy jsem strávil půl roku na Filipínách, jmenovitě v citadele Hnutí fokoláre „Mariapolis Peace“, která se nachází nedaleko městečka Tagaytay, jež leží asi tak hodinku cesty autem jižně od Manily.

Toto je celkový pohled na část oné „citadely“, dům, kde jsem bydlel, je druhý zleva:

Vždycky jsem byl docela multikulti typ (byť z četby některých mých předchozích blogů mohl laskavý čtenář dospět i k opačnému závěru), a tak jsem si jednoho dne řekl, že si vyzkouším, jaké to je sžít se s lidmi jiných kultur. No, na začátku jsem multikulturalitu v našem domu zajišťoval vlastně jen já, protože všichni ostatní byli Filipínci (byť z různých filipínských ostrovů).

(Pepsi je na stole proto, že šlo o moji první, čili uvítací večeři. Jinak byl jídelníček většinou dost jednoduchý: rýže k snídani, obědu i večeři, sem tam nějaká ryba či jiné maso, k pití voda.)

Později se k nám připojil i „Benigno“ z Koreje (Jižní, pochopitelně) - na fotce nalevo ode mě:

Na skromné živobytí jsem si vydělával prací v sociálním centru, jehož posláním je organizovat tzv. „adopce na dálku“. Na snímku dole vidíme jednu z chudých osad, z nichž se „rekrutovaly“ děti, pro které jsme sháněli „sponzory“, čili někoho, kdo by je na dálku adoptoval. V pozadí jezero Taal se sopečným ostrůvkem uprostřed. Mimochodem, ona sopka je ještě činná, a v oblasti je vůbec zajímavé počasí: tropické deště, k tomu občas tajfun a nějaké to zemětřesení...

Zde dole vidíte náš pracovní tým, nastoupený v plné parádě. Dříve se naše sociální centrum jmenovalo Bukas Palad (což v místním jazyku tagalog znamená „otevřené dlaně“), poté se přejmenovalo na Pag-asa („naděje“) a dnes má hned dvě webové stránky (viz zde a zde).

Jedním z klíčových úkolů našeho centra bylo zapojit do našich projektů maminky dětí, které jsme si vytipovali k adopcím: 

Jak vypadal můj typický den?

S naší dodávkou jsme navštěvovali okolní osady a zjišťovali, jaká je sociální situace rodin, které mají děti. Posílají rodiče děti do školy? Mají prostředky na základní učební pomůcky, na léky a na jídlo? No a děti, které byly již zapojeny do našeho programu, jsme se snažili přimět, aby občas napsaly nebo něco nakreslily svým „sponzorům“; upřímně řečeno, někdy bylo třeba k tomu ty malé nevděčníky skoro dokopat ;-)

(Mimochodem, vždycky mě znovu a znovu udivovalo, že v mnoha chatrčích nechyběl televizor, ale i to, že když nás naši přátelé i z těch opravdu hodně chudých osad navštěvovali v našem centru, skoro vždy měli čistě vyprané a vyžehlené oblečení.)

I když našly se i výjimky. V některých rodinách opravdu chyběly i ty nejzákladnější věci, o nějaké zdravé výživě ani nemluvě. Takové situace bohužel vznikaly nejčastěji důsledkem rozpadu rodin nebo alkoholismu rodičů.

(Však jsme také častokrát řešili následující dilema: adoptovat na dálku někoho, kdo je v úplně zoufalé situaci a kdo se z ní pravděpodobně nevylíže ani s naší pomocí, anebo dát naše omezené prostředky spíše na adopci o trochu méně chudých, ale zato nadaných děti, které mají chuť studovat a které tudíž mají šanci jednou dostat třeba i slušně placenou práci, díky níž se ze spirály bídy vymaní?)

Na následující fotce vidíte, že přátelské vztahy bylo třeba udžovat i s tatínky „našich“ dětí. Při takovýchto návštěvách bylo záhodno pít někdy i dost odporné destiláty pochybného původu - fuj :-b

„Naše“ děti se dělily v podstatě do dvou věkových kategorií. Dětem, které chodily do školy, jsme platili školné (na Filipínách se platí i státní základní školy, bohužel) a s velkou slevou jsme jim prodávali školní pomůcky (úplně zadarmo jsme se snažili většinou nedávat nikomu nic, protože to by mělo demotivující efekt). Předškolním dětem jsme pak zabezpečovali mnohem komplexnější servis: školku, včetně každodenní svačiny. Většinou šlo o nějaký rýžový nákyp, případně čínské nudle, přičemž pro ty nejchudší z dětí to často bylo jediné pořádné jídlo za celý den...

O víkendech jsme pořádali i různé akce pro děti školou povinné.

Občas jsme děti vozili i k nedalekému moři, aby se mohly trochu vyblbnout (schválně - kde jsem já?):

Konec školního roku je příležitostí k oslavě i v naší školce:

A takhle to vypadá na pláži u jezera Taal. Voda tam byla až moc teplá, člověk se v ní ani pořádně neosvěžil.

Ve volném čase jsem trošku cestoval - na fotce dole vidíte kousek „čínské čtvrti“ v Manile.

(Mimochodem, před cestou do Manily mě moji přátelé asi tak tisíckrát varovali, abych si dal pozor na bomby, které tam občas nastražují muslimští separatisté z teroristické organizace Abu Sayyaf z ostrova Mindanao. Žádného mudžahedína jsem ale v Manile nepotkal, alhamdulillah!)

Pořádná dávka zmrzliny přišla po horkém dni v Manile k duhu.

Vydal jsem se i na ostrov Mindoro, kde jsem navštívil vesnici domorodého kmene Mangyan.

Ještě asi tak před dvěma generacemi žili tito lidé v podstatě na úrovni doby kamenné, než jim křesťanští misionáři jejich idylku překazili ;-) Svoji kulturní svébytnost si ale uchovávají dodnes: mluví vlastním jazykem a někteří neznají pořádně ani tagalog (o angličtině ani nemluvě). Z nezadržitelného postupu turistiky a civilizace mají spíše strach: „duchům se takovéhle věci nelíbí,“ přesvědčoval mě místní šaman pod posvátným stromem během nezapomenutelného rozhovoru, který se protáhl dlouho do noci.

(Mimochodem, dnes má dokonce už i tento kmen vlastní webové stránky.)

Jinak mi přišlo docela zajímavé, že jsem byl představen jako „Tomáš z České republiky“ dětem, které neměly patrně tušení ani o existenci jiných filipínských ostrovů než toho jejich...

Těm dětem jsem jejich bezstarostný život vlastně tak trochu záviděl...