Procházka Římem a výhody multikulturalismu

Je předposlední den roku 2007 a já se nacházím víceméně služebně v Římě. Volné nedělní odpoledne láká k procházce. Spolu se svým slovenským kamarádem Ferem se nořím do svátečně vyzdobených ulic Věčného města, abych nasál trochu z jeho atmosféry. Po pravdě řečeno, výzdoba není pouze sváteční – to konstatuji, když míjím plakát pravicové strany „Alleanza Nazionale“ slibující bezpečnou budoucnost dětem. Myšlenka na antiimigrační, nacionalistický a v podstatě xenofobní program této partaje mi trošku kazí náladu, ale jen na chvíli. Politikou se vzrušovat nechci, alespoň dnes ne.

Je čas pomalu se pěšky vracet k nádraží Termini, odkud nás příměstský vlak odveze na místo našeho ubytování. Řím znám docela dobře, ale přece jen si v jednom místě nejsem jistý, kde zahnout, a tak se ptáme na cestu prvního člověka, který se nám přichomítne do cesty. Je to takový snědý týpek v ošuntělé džínové bundě. „Taky jdu na Termini, takže můžeme jít spolu, je to odsud kousek,“ odpovídá lámanou italštinou. Jeho upřímný široký úsměv nás zve ke konverzaci. Jak se brzy ukazuje, je to Ind, žije s ženou a dítětem v Itálii už čtyři roky a pracuje jako ošetřovatel v domově důchodců. Je vidět, že je rád, že si s ním někdo povídá.

Náš průvodce se náhle zastavuje u miniaturního obchůdku s orientálními potravinami a gestem nás prosí, abychom na něj počkali. Vcházíme spolu s ním. Náš druh se přátelsky vítá s prodavačem, který vypadá podobně jako on. Přesněji řečeno, prodavač je trochu menší a podsaditější a mimoto je z Bangladéše, ale má stejně široký úsměv a veselé oči. Ind vyhmátne z chladícího boxu velkou plechovku piva mnou neidentifikovatelné značky a platí. S Ferem na sebe mrkneme a rychle zamíříme k témuž boxu. Není žádná velká zima a při čekání na vlak pivečko bodne. Nabídka není nijak zvlášť ohromující, ale nakonec si vybíráme dva malé Heinekeny a Fero vytahuje peněženku. Není však třeba: náš Ind spatřivší naše plechovky bleskurychle tasí dvoueurovou minci a na naše protesty nebere zřetel. Instinktivně přestáváme naléhat – tušíme, že bychom mu dáváním peněz pokazili radost.

Na nádraží se loučíme. Ind (já vůl jsem se ho ani nezeptal na jméno) nás nazývá svými přáteli a my to cítíme stejně. A samozřejmě nejde ani tak o těch pár euro. Přejeme si šťastný nový rok a rozcházíme se k vlakům.

Musím si přiznat, že srdečnost a nezištnost našeho indického průvodce mě dostala. Zaplatil bych já, pragmatický Evropan, pivo dvěma prakticky neznámým lidem? Zapomínám na své předsevzetí nevzrušovat se dnes politikou a mé myšlenky se vracejí k plakátu, na který mi padl pohled před pár hodinami. Co by na moji malou příhodu řekli politici budující své kariéry na přiživování uboze primitivního strachu před cizinci? Chceme, aby naše děti žili v monotónní Evropě plné úzkoprsých individualistických jedinců, v egoistické Evropě uzavřené před imigranty a právě proto z dlouhodobého hlediska krajně nebezpečné, protože vzbuzující nenávist u mnohých méně prosperujících afrických či asijských národů? Anebo rozšíříme naše srdce, zvolíme pohostinnost a vstřícnost vůči všem „jiným“, necháme se obohatit krásou jejich kultur a mile zaskočit jejich prostotou a velkodušností?