Jelikož se zdá být už prakticky jasné, že Jan Švejnar do klání o prezidentský post nakonec vystartuje, považuji za důležité kriticky se pozastavit nad jeho názorem na možnost adopce dětí ze strany homosexuálních párů (viz Švejnarův rozhovor pro Lidovky z 26.11.2007).
Na otázku, zda by měly (nikoli „měli“, jak píší Lidovky) mít homosexuální páry možnost adoptovat děti, Švejnar odpovídá následovně: „V praxi to ve světě funguje, takže nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat i u nás.“ Přičemž, jak správně vzápětí uvádí i paní redaktorka, která rozhovor vedla, v tomto bodě se Švejnarův názor liší od přesvědčení Václava Klause.
Odhlédnu od čistě politických souvislostí (tedy konkrétně od faktu, že s takovým názorem se bude panu Švejnarovi jen obtížně přesvědčovat poslance a senátory KDU-ČSL, aby v prezidentské volbě zvedli ruku pro něho) a nebudu se zde ani svěřovat s mírou mojí sympatie vůči oběma kandidátům, nýbrž zaměřím se pouze na sám problém homosexuality.
Nuže: v první řadě bych chtěl zdůraznit, že podle mého názoru ve sporu o povahu homosexuality proti sobě nestojí „konzervativci“ a „liberálové“, ale ti, kteří uznávají přirozené právo, a ti, kteří ho neuznávají. Pokud totiž odložíme ideologické (či náboženské) brýle a podíváme-li se na náš problém očima zdravého rozumu, pak nebude obtížné konstatovat následující: příroda tomu chce tak (a je to tudíž přirozené, respektive normální), že fyzická a psychická konstituce muže je komplementární vůči fyzické a psychické konstituci ženy. Na tělesné (či genitální) rovině je tato komplementarita snad dostatečně očividná, ale sexuální identita zahrnuje i duševní sféru, která je pro rozvoj smysluplného vztahu, neřku-li pro vytváření rodiny, neméně podstatná.
Z toho vyplývá, že podobně, jako v praxi „funguje“ homosexuální pohlavní styk podstatně hůře než styk heterosexuální (nemluvě o jeho neplodnosti), na psychologické rovině rovněž nelze očekávat takovou míru „fungování“ partnerského vztahu, jaká by měla charakterizovat heterosexuální manželství. Můžeme tedy bezstarostně tvrdit, že adopce dětí homosexuálními páry „fungují“? Jakými údaji ohledně duševního vývoje dětí vychovávaných homosexuálními partnery disponuje pan Švejnar? Neměl by nás fakt, že praxe takovýchto adopcí není ještě tak dlouhá a rozšířená, abychom mohli hodnotit její komplexní a dlouhodobý dopad na psychiku takto adoptovaných dětí, vést přinejmenším k jisté opatrnosti? Děti zkrátka nejsou pokusné myši, které lze bez větších etických zábran experimentálně uvrhávat do nepřirozeného prostředí.
Tím pochopitelně nechci popírat fakt, že v některých řídkých případech může být homosexualita – jakožto jistá anomálie – vrozená (u lidí stejně jako u zvířat). S existencí homosexuality je tedy samozřejmě třeba se smířit a k homosexuálním osobám je potřeba přistupovat s maximálním porozuměním. Na druhé straně však právo na adopci končí tam, kde začíná právo dítěte na život v normální rodině, kde různost mezi mužem a ženou vytváří zdravé podmínky pro harmonický duševní růst všech jejích členů.
