Otazníky kolem WikiLeaks

Internetový server WikiLeaks byl sice založen již v roce 2006, značnou pozornost médií a potažmo i veřejnosti však vzbudil teprve nedávno. V tomto virtuálním prostoru bylo totiž všem uživatelům internetu nabídnuto obrovské množství původně tajných informací, které výrazně ovlivnily pohled široké veřejnosti zejména na politiku a bezpečnostní strategii Spojených států.

Bezprecedentní únik informací na WikiLeaks – jde zejména o tajné depeše amerických diplomatů – představuje bez nadsázky důležitou etapu informační války, která významně spoluutváří obraz současného světa, a obrovská polarizace světové veřejnosti, kterou fenomén WikiLeaks vyprovokoval, je důkazem, že mnozí si důležitost tohoto střetu uvědomují.

Zrádci, nebo mučedníci?

Zdá se, že v mediálním prostoru převažují ti, kteří WikiLeaks drží palce. V tomto táboře je nepochybně řada novinářů, kterým tento server poskytuje téměř bezednou studnici zajímavých a tudíž i dobře obchodovatelných zpráv. Patří sem však i konzumenti nejrůznějších drbů a „senzačních odhalení“, kteří se rádi dozvědí například to, jaké přezdívky dávají američtí špióni vrcholným světovým politikům. Z činnosti WikiLeaks však mají radost i někteří z těch, kterým leží na srdci stav demokracie a lidských práv, protože díky tomuto serveru dnes víme mnohé například o zkorumpovanosti ruské politické scény či o zákulisí diktátorských režimů, od Lybie po Severní Koreu. Není tedy divu, že spoluzakladatel a současný šéf WikiLeaks Julian Assange zvítězil v anketě čtenářů časopisu Time o osobnost roku 2010 (přestože redakce tohoto časopisu nakonec k této anketě přihlédla jen částečně a prestižní ocenění udělila jinému internetovému „mágovi“ Marku Zuckerbergovi, zakladateli Facebooku, který na rozdíl od Assangeho vždy zdůrazňoval právo každého na ochranu svých soukromých či citlivých údajů). Příznivci Assangeho v něm vidí hrdinu, který neohroženě svádí boj s nejmocnějšími tohoto světa o svobodu slova a o právo na informace. Transparentnost musí zvítězit nad cenzurou, neetické chování vrcholných politiků i finančníků musí být systematicky odhalováno a veřejně pranýřováno, argumentují fanoušci WikiLeaks. A to i přesto, či spíše právě proto, že strůjci tohoto boje za lepší svět musí – coby novodobí mučedníci – čelit mnoha nástrahám. Zatímco Assange je stíhán za sexuální obtěžování, muž, který mu zřejmě poskytl část tajných informací, bývalý pracovník vojenské tajné služby USA Bradley Manning, byl zatčen a hrozí mu mnohaleté vězení či dokonce – v případě překvalifikování jeho činu na vlastizradu, po čemž někteří volají – trest smrti.

Na druhé straně pomyslné barikády stojí patrně nevelká skupina těch, kteří upozorňují na fakt, že k získání tajných informací pro WikiLeaks nemohlo dojít jinak než nelegálním způsobem a že WikiLeaks tudíž funguje na základě velmi problematického principu „účel světí prostředky“. I v této skupině občas zazní silnější slova – to když je například obsah WikiLeaks nazýván „politickou pornografií“ a Assange „internetovým teroristou“. Odpůrci WikiLeaks mimoto upozorňují na znepokojivou skutečnost, že vinou tohoto serveru je nyní řada spolupracovníků amerických tajných služeb, jejichž identita byla vyzrazena a kteří působí v zemích s totalitním režimem, přímo ohrožena na životě. Assange a Manning jsou zkrátka nebezpečnými zločinci, které je třeba přísně potrestat. V širším kontextu pak kritici WikiLeaks upozorňují na to, že Assange se netají tím, že mu je trnem v oku jak dominantní postavení Spojených států ve světové politice, tak i nadvláda mezinárodních korporací v globálním kapitalismu. Jelikož však není jasné, jaká alternativa vůči tomuto uspořádání světa se nám momentálně nabízí, je nahlodávání stávajícího systému přinejmenším nezodpovědné, a to i pokud by byla pravda například to, že USA se v Iráku či v Afghánistánu dopustily několika drobných přešlapů.

Hrozba pro civilizaci

Domnívám se, že by bylo alibistické oba tábory zaujaté svojí kulturní válkou pouze z neutrální pozice pozorovat, aniž bychom se přiklonili na jednu ze stran, případně celou věc uzavřít smířlivým konstatováním, že s fenomény jako je WikiLeaks se prostě budeme muset „naučit žít“. Spor příznivců a odpůrců tohoto serveru totiž nastoluje některé zásadní otázky. Nejsou líbivé slogany o etice, transparentnosti, svobodě slova a lidských právech ve skutečnosti pouze rouškou, pod níž si nikým nekontrolovaní lidé postupně budují svůj budoucí politický kapitál? Čeká nás vláda „mediokracie“, kdy faktickou kontrolu nad světem postupně převezmou lidé jako Assange, kterým se podaří shromáždit co největší množství citlivých informací, s jejichž pomocí budou moci prosazovat své vlastní (ať již bohulibé či zavrženíhodné) plány a zájmy?

Celý spor má navíc i svůj etický či eticko-právní aspekt. Kauza WikiLeaks totiž otřásla naší důvěrou v zavedené a více či méně dobře fungující instituce, jakož i důvěrou v lidi, kterým je v těchto institucích umožněn přístup k tajným informacím, jejichž nezodpovědné vyzrazení může být velmi snadno využito nepřáteli. Myslím si, že není přehnané tvrdit, že tento otřes představuje hrozbu pro celou naši západní civilizaci, v níž jistá základní úcta k pravidlům, na nichž se naše společnost v minulosti z dobrých důvodů shodla, patřila – a stále by měla patřit – k dobrým mravům.

(Tento text vyšel v Katolickém týdeníku 5/2011, příloha Perspektivy, str. II.)