Adam se prochází po Ráji a jelikož je bez ženy, je mu samozřejmě
smutno. Vtom dostane nápad, zajde k Bohu a říká: „Myslím, že bych
potřeboval ženu... Nechceš mi jednu udělat?” Bůh na to: „Dobře, ale
budu k tomu od tebe potřebovat jedno tvoje oko, jednu ruku a jednu
nohu.” „Cože?” podiví se Adam, „tohleto všechno budeš potřebovat? Né no
to je příliš... A nešlo by to trochu jako... odfláknout?... mohl bych
ti poskytnout třeba něco míň důležitýho... třeba... no, řekněme jedno
žebro.“ No a takhle to dopadlo... :-)
Freska "Pokušení Adama a Evy" (Masolino, cca. 1425)
A teď už vážně: Biblický příběh o stvoření člověka, který je samozřejmě směrodatný i pro křesťanský pohled na ženu, má ve skutečnosti dvě verze. Jednu starší (napsanou zřejmě v 10. st. př.n.l.), v podstatě mytologickou, kde Bůh nejprve stvořil Adama a poté z jeho žebra učinil pro Adama „pomoc jemu rovnou“ (Genesis 2,18), čili Evu; a jednu pozdější (patrně z 5.-6. st. př.n.l.), kde se už neřeší, zda byl jako první stvořen muž či žena, nýbrž kde se praví, že Bůh stvořil člověka „jako muže a ženu“ (Genesis 1,27). Sám fakt, že různé „smělé“ interpretace o Adamovi a jeho „žebírku“, o hadovi a o neprozřetelně snědeném jablku dnes kolují mezi křesťany spíše jako vtipy, myslím ukazuje dostatečně jasně, že křesťanský pohled na ženu se opírá spíše o tu novější verzi příběhu o stvoření člověka, kde je zdůrazněna rovnost muže a ženy, než o onu archaickou verzi, která je jistě do značné míry odrazem patriarchální mentality pisatele... (Podle křesťanské víry totiž Bibli nenapsal přímo Bůh, ale Bohem inspirovaní lidé.)
Nepopiratelným faktem je i to, že zakladatel křesťanství, čili Ježíš z Nazaretu, se narodil do takové společnosti, která si o rovnoprávném postavení mužů a žen mohla nechat zdát. A co je pozoruhodné a pro nás podstatné, Ježíš se této dobové lehounce misogynní (tedy ženy podceňující či přehlížející) mentalitě vzpouzel. Činil tak navzdory tomu, co si o něm kvůli tomu mohli myslet nejen například farizeové, ale i samotní jeho učedníci, kteří, jak se píše v jednom z Evangelií, jednou „načapali“ Ježíše u studny s jistou Samařankou a „divili se, že rozmlouvá s ženou“ (Janovo Evangelium 4,27). A co je ještě zajímavější, Ježíš nejen že pohoršoval své okolí tím, že se s ženami „zahazoval“ a rád s nimi rozmlouval, ale svoji sympatii vůči ženám prokázal i tím, že zabránil kamenování cizoložnice proslulým výrokem adresovaným všem těm znalcům Mojžíšova zákona, kteří už sbírali kameny: „kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (Janovo Evangelium 8,7). Ježíš nepopřel vinu cizoložnice, ale ukázal, že takovýto trest by byl nespravedlivý, protože nebere v úvahu, že cizoložství předpokládá též vinu ze strany muže, a tu už Mojžíšův zákon ponechává jaksi v pozadí... Proč by měla žena platit cenu nejvyšší nejen za svůj hřích, ale i za hřích někoho jiného, tedy muže, který se dopustil cizoložství spolu s ní?
V dějinách křesťanství, jak známo, nebyl vztah křesťanů k ženám vždy zcela jednoznačný. Je zapotřebí poctivě přiznat, že trošku za to může i sv. Pavel, který v jednom ze svých listů, které se dostaly do Nového zákona, napsal, že žena má ve shromáždění věřících mlčet a že když něčemu nerozumí, má se doma zeptat svého muže... Na druhou stranu tu ale máme například jedno z vrcholných básnických děl „temného“ křesťanského středověku, „Božskou komedii“, kde Danteho milovaná Beatrice nejen že nemlčí, ale naopak zasvěceně poučuje básníka o nejrůznějších divech Ráje...
Pro křesťanskou civilizaci je nesmírně důležitá úcta k Ježíšově matce Marii. Jistě, můžeme se přít o to, zda některé extrémní formy tohoto „mariánského kultu“ zvláště v katolicismu a v pravoslaví nejsou na újmu úctě, která náleží Bohu, nicméně je evidentní, že právě Maria je vzorem dokonale realizované ženy, která to svým ctnostným životem „dotáhla“ až k závratně vysokému titulu „matka Boží“...
Abychom si to shrnuli. Křesťanství dnes zcela jednoznačně zdůrazňuje naprostou rovnoprávnost muže a ženy, a to jak před Bohem, tak i před světským zákonem. Křesťanství zároveň chrání specifickou důstojnost ženy, která je „kvantitativně“ shodná s důstojností muže, ale „kvalitativně“ jedinečná, protože žena má svou nezaměnitelnou krásu, která doplňuje to, co chybí mužům. A mimoto je nabíledni, že křesťanství se v zásadě shodne s islámem na tom, že tou asi nejcennější vlastností ženy je její nezištná mateřská láska k dětem, její schopnost obětavě pečovat o „teplo rodinného krbu“ a její – řekl bych – přirozená citlivost a něžnost, která doplňuje chladnou a někdy příliš hrubou racionalitu nás mužů...
A obligátní sdělení na závěr: příště se s Aishou pokusíme trochu se podívat na zoubek násilí v našich posvátných textech.
Související článek Aishy
