Multi-kulti kultura?

Zdá se mi, že multikulturalismu dnes hrozí, že se stane nebezpečnou ideologií, prakticky synonymem diktatury relativismu.

Jistě, soužití různých kultur může (ale „může“ neznamená „musí“) být pro společnost obohacující. Jistě, obehnat Evropu ostnatým drátem, aby nám sem nelezli přistěhovalci z muslimských zemí (ale ne všichni imigranti v Evropě jsou muslimové, a stejně tak ne všichni evropští občané jsou nemuslimové), by nebylo správné. Jistě, diskriminace není etická (ani ta pozitivní, kdy je nějaká menšina zvýhodňována na úkor většiny). Jistě, Evropa už dnes fakticky je multikulturní (ale to ještě neznamená, že z tohoto faktu musíme mít nutně radost).

Pluralita kultur, čili multikulturalita, je cosi, co vždy ve větší či menší míře charakterizovalo naši západní civilizaci. Vezmeme-li si jako příklad Evropu, pak vidíme, že soužití různých světonázorů, tradic a životních stylů tu samozřejmě nebylo vždy bezkonfliktní, ale všechny tyto konflikty probíhaly v rámci jediné civilizace, civilizace, která dospěla k poznání, že dialog (třeba i polemický) má dostat přednost před násilím, civilizace, která uznává, že ideály francouzské revoluce, čili svoboda, rovnost a bratrství, jsou hodnoty, kterých je třeba si vážit, civilizace, která zjistila, že oddělení světské a duchovní moci je ku prospěchu celé společnosti, civilizace, která považuje základní lidská práva (právo na život, právo na svobodu svědomí v náboženských otázkách atd.) za nedotknutelná. Civilizace, která je bytostně demokratická a které je tudíž vlastní důvěra v člověka, v jeho zdravý rozum.

Myslet si, že nyní se s postmoderním heslem „anything goes“ (což bychom mohli volně přeložit jako „na ničem nám už nezáleží“, případně „už je nám všechno jedno“) na rtech vesele zřekneme práva hodnotit projevy různých kultur z hlediska naší civilizační identity, by bylo iluzorní. Pokud je totiž multikulturalismus chápán tak, že nesmíme odsuzovat žádnou kulturu, abychom se náhodou někoho nedotkli (a multikulturalismus tak bohužel bývá chápán stále častěji), pak by se lidé disponující zdravým rozumem měli od multikulturalismu distancovat. Uvedu extrémní příklad: ve dvou vesnicích na Nové Guinei během deseti let ženy systematicky zabíjely všechny narozené chlapce, aby tak zabránily případným válkám (opravdu). A teď si představte, že několik žen z této vesnice získá politický azyl v Evropě. Co uděláme? Budeme dostatečně multi-kulti a budeme respektovat právo těchto žen zabíjet své děti, abychom nebyli netolerantní vůči jejich kultuře? Ne? Ale argumenty, kterými se oháněli ti, kteří nedávno ve Velké Británii bohužel prosadili platnost práva šarí’a pro muslimy, byly takové, že s jejich pomocí by šlo pohodlně prosadit i „kulturně svébytné“ právo žen z Nové Guinei zabíjet své děti.

Jinými slovy, každá civilizace je postavena na určitých základních hodnotách, které jsou natolik důležité, že je nutné je v případě potřeby bránit. Pokud je multikulturalismus teorií snažící se hledat cesty k soužití různých kultur při bezvýhradném respektování základních lidských práv, pak proti němu samozřejmě nic nemám, naopak. Pokud je však multikulturalismus vnímán jako absolutní hodnota, o které se nesmí diskutovat a kterou není dovoleno zpochybnit poukazem na jakoukoli jinou hodnotu, pak takovýto multikulturalismus je novou totalitní ideologií, která se sice tváří tolerantně, ale která ve skutečnosti paradoxně odsuzuje to nejlepší, co vzešlo z evropské kultury. Mimoto je to ideologie neuvěřitelně hloupá, protože nevidí, že pokud by se dostali k moci někteří z těch, kterým multikulturalismus dává zelenou, s multikulturalismem by byl okamžitě ámen.

Měli bychom si zkrátka uvědomit, že multikulturní kultura existovat nemůže – je to ostatně logický protimluv. Co existovat může je soužití různých kultur, ovšem pouze pod podmínkou, že všechny tyto kultury budou sdílet určité minimum hodnot a základních etických norem. Rezignace na veškeré etické hodnocení různých kultur vede jedině k paradoxu absolutního relativismu.

Abych to shrnul: tolerance je hezká věc, ale nesmí být úplně bezbřehá. Podobně jako moje svoboda musí končit tam, kde začíná svoboda druhého, svoji toleranci nemohu uplatňovat vůči tomu, kdo nehodlá tolerovat mě. Což multi-kulti „kultura“ jaksi nebere v potaz.