Každý z nás má ve svém životě nějakou tu misi (ať už si toho je či není vědom), ale ne každému se poštěstí stát se misionářem v Africe. Já mám alespoň to štěstí, že jednoho takového misionáře docela dobře znám. Jmenuje se František Slavíček a je jedním z těch, kteří jsou v mém srdci přítomni zcela zvláštním způsobem, když teď v čase již takřka vánočním myslím na všechny své duchovně blízké, byť fyzicky vzdálené přátele.
S Františkem jsem se poznal v Praze v polovině 90. let, tedy v období okolo mojí maturity. Troufám si říct, že jsme si hned padli do oka, i když teď s odstupem času si nejsem tak úplně jist, zda jsem ho tenkrát s mnoha svými veledůležitými osobními problémy spíš neobtěžoval. Pokud ano, nedal mi to každopádně nikdy ani v nejmenším znát a vždy si našel čas, aby naslouchal všemu, co se mi honilo hlavou: od abstraktních filozoficko-teologicko-mystických úvah až po moje mnohem prozaičtější, ale o to palčivější starosti s holkama. Když si ho teď představuji, jak se stejnou trpělivostí, ba láskou naslouchá svým africkým bližním, mám radost, že tamější misie má člověka na pravém místě.
František je povoláním lékař, ale za totality byl též v takzvané podzemní církvi tajně vysvěcen na kněze. Vždy si přál vycestovat do nějaké exotické země, kde by se mohl dělit svojí křesťanskou radostí s druhými, ale podařilo se mu to teprve před několika lety, když se objevila potřeba posílit jednu misii v severním Kamerunu v osadě Fonjumetaw, doslova uprostřed tropického pralesa. A tak si František tak trochu na stará kolena splnil svůj velký sen z mládí.
Z Františkovy misie jsem už viděl nějaké fotky a leccos vím i přímo z Františkova vyprávění, ale svůj obrázek jsem si doplnil teprve docela nedávno. Někteří z Františkových přátel totiž o této misii natočili dokumentární film s názvem „Nohama na rovníku, hlavou v nebi“. Letos na Štědrý den ho bude vysílat Česká televize (viz zde), ale mně se dostal do ruky již před několika týdny ve formě DVD.
Jak tedy taková misie konkrétně vypadá? Tak především: vůbec nejde o šíření nějaké ideologie, nýbrž o prostý život v prostých, často až primitivních podmínkách s lidmi, kteří mají své vlastní kulturní i náboženské bohatství. Zvěstování evangelia, abych použil takový misionářský terminus technicus, pak nespočívá v nějakém poučování, ale ve sdílení životních zkušeností a ve vzájemném obohacování se tím, co je pro každého nejcennější. „Stále se něčemu učím a skoro každý den objevuji něco nového,“ říká František hned v úvodu filmu, a po shlédnutí celého dokumentu jsem se jen utvrdil v tom, že to nebyla prázdná fráze, ale upřímné vyznání.
Názorným příkladem takového vzájemného obohacování je vztah tradiční a moderní medicíny. František o medicíně leccos ví a kromě toho i jiní členové misie postavili ve Fonjumetaw malou ambulanci, ale to neznamená, že by tu křesťanští misionáři pohlíželi na tradiční šamanské léčitelství, obsahující i některé magické prvky, s despektem. Jak tvrdí František, praxe ukazuje, že některé neduhy se snáze léčí tradičním způsobem, jiné pak vyžadují moderní lékařskou péči. Hlavní je, že lidoví léčitelé s misionáři spolupracují a uznávají hranice svých možností.
Když už jsme u té magie, je zajímavé, že domorodci ve Fonjumetaw mají ve zvyku několik let po smrti svých rodičů exhumovat jejich lebky a vystavit si je doma v komůrce k tomuto účelu vyhrazené. K ostatkům předků pak přicházejí, aby se se zemřelými radili ve zvláště důležitých otázkách. Jak se k této formě religiozity postavili evropští křesťanští misionáři? Po prvotním údivu si uvědomili, že nejde o nic zlého, protože takové tradice nikomu neubližují a naopak posilují pocit sounáležitostí mezi tímto a oním světem. Takže i takovéto obyčeje jsou tu nejen tolerovány, ale i integrovány do křesťanské víry.
To ale neznamená, že by misionáři na všechno jen přikyvovali. Protestují například v případech, kdy šamani obviňují z chorob nevinné osoby, a obecně všude tam, kde se někomu děje křivda či nespravedlnost.
Vlastní poselství, které misionáři přinášejí, je velice prosté a dalo by se shrnout do Ježíšova nového přikázání „milujte se navzájem“, případně do takzvaného zlatého pravidla – „čin druhým to, co bys chtěl, aby druzí činili tobě“. Že takový přístup přináší hojné plody, potvrzuje sám král domorodého kmene Bangwa, který dosvědčuje, že odkdy lidé z jeho kmene začali přijímat křesťanství, ustupují spory, hádky a krádeže.
Film se uzavírá scénou z vánoční bohoslužby. „Pokud milujeme, i malý dar je velký,“ říká František během improvizovaného kázání svou jednoduchou angličtinou, „protože nedáváme něco, ale sami sebe, svou lásku, svůj pokoj, svou pozornost, své odpuštění“.
Podepisuji se pod to a přeji nám všem, aby se láskyplné dávání stalo naším životním stylem, nejen během vánočních dní.
