Má Evropa zakázat muslimský závoj?

V evropských zemích se opět dostává na přetřes otázka, zda se muslimské ženy smí ve veřejném prostoru pohybovat v tradičních oděvech zahalujících tvář. Je nošení burky (zpravidla modrý hábit zahalující ženu od hlavy až k patě) či nikábu (většinou černý oděv ponechávající odhalené pouze oči) v rozporu se základními evropskými hodnotami?

Nová vlna debaty o burce zaplavila především Francii, a to poté, co speciálně zřízená parlamentní komise doporučila na konci letošního ledna francouzským zákonodárcům zakázat ženám nošení burky či nikábu ve školách a jejich okolí, v nemocnicích, ve vládních úřadech i v prostředcích veřejné dopravy. Podle některých odborníků je tento návrh překvapivě mírný a vyloučeno prý není ani to, že Francie by mohla brzy schválit nikoli pouze částečný, ale plošný zákaz nošení burky na veřejnosti. Některé výzkumy uvádějí, že pro zákaz burky na všech veřejných místech by byly dvě třetiny Francouzů. O podobných normách se přitom intenzivně diskutuje nejen ve Francii, ale i v Holandsku, Dánsku, Rakousku či v Itálii, kde vládní ultrapravicová strana Liga severu předložila návrh zákona zakazující burku již loni.

Jak už to u diskuzí týkajících se islámu bývá, ne vždy se daří držet na uzdě extremistické projevy, a to samozřejmě na obou stranách pomyslné barikády. Radikální odpůrci burky hovoří o zahalování ženské tváře jako o symptomu sexistického útlaku žen ze strany primitivních fanatiků, zatímco příznivci ženského závoje hřmí, že zákaz burky by byl pošlapáním náboženské svobody.

Kultura, nebo náboženství?

Takto černobílé vidění problému se však poněkud míjí s realitou. Případný zákaz burky by nikomu neznemožnil praktikovat islám, podobně jako se s principem náboženské svobody nedostal do konfliktu nedávný zákaz výstavby nových minaretů ve Švýcarsku. Zároveň bychom si ale měli uvědomit i to, že mnohé muslimky nosí burku zcela dobrovolně, cítí se v ní dobře a mají dojem, že zahalení tváře chrání jejich cudnost.

Přílišným zjednodušením by byl ostatně i názor, že nošení islámských závojů je v zájmu muslimů, zatímco pro jejich zákaz horují všichni ti, jimž leží islám v žaludku. Skutečnost je totiž patrně spíše taková, že názor člověka na burku se odvíjí spíše od jeho kulturního než náboženského přesvědčení. Řečeno konkrétněji, burky se zastávají lidé přesvědčení o správnosti multikulturalismu (mezi nimiž najdeme jak muslimy, tak křesťany či ateisty), zatímco proti zahalování ženské tváře varují ti, kteří mají obavu ze střetu civilizací (sem patří mimo jiné i muslimové propagující „euroislám“, tedy symbiózu islámské víry a evropských kulturních tradic).

Problém je tedy spíše kulturní než náboženský. Jistě, najdou se i evropské konvertitky k islámu, které se pro burku či nikáb rozhodují patrně proto, aby si tak utvrdily svoji nově získanou náboženskou identitu. Je nicméně namístě kriticky se ptát, nakolik zakrývání si tváře opravdu přímo souvisí s náboženskými povinnostmi danými islámem. Odpověď je poměrně jednoznačná: v Koránu ani ve sbírkách výroků Mohameda nenajdeme žádný výrok, který by ženám nařizoval zahalovat si tvář. Pokud tedy někteří islámští učenci doporučují či dokonce přikazují nošení nikábu či burky poukazem na to, že se zakrytou tváří chodily Mohamedovy manželky, pak se tím dopouštějí konfúze náboženské a kulturní sféry, protože zvyk zahalovat si tvář patřil v určitých společenských vrstvách ke kulturním normám arabských kmenů, v jejichž prostředí islám vznikl. Pokud však chce být současný islám univerzálním náboženstvím nabízejícím své duchovní hodnoty v situaci kulturního pluralismu, pak může těžko trvat na všeobecném dodržování arabských kulturních obyčejů, nota bene předislámských.

Multikulturalismus, nebo identita?

Otázka, zda nošení burky či nikábu v Evropě zakázat, by měla být v každém případě řešena bez vypjatých emocí. Nejde jen o to, že případný zákaz by postihl jen nepatrné procento populace (podle odhadů nosí ve Francii, zemi s největší muslimskou komunitou v Evropě, burku či nikáb maximálně 2000 žen), ale zejména o to, že ve hře nejsou základní hodnoty islámu a koneckonců ani evropské civilizace. Fenomén od hlavy až k patě zahalených muslimek nicméně v Evropě vyvolává obrovské vášně, a proto by bylo moudré seriózně ho analyzovat, aby bylo možné najít účinné strategie, jak ony vášně zmírnit. Jako podstatný se mi přitom jeví požadavek, aby z dialogu o možném zákazu burky nebyli vyloučeni muslimové. Pokud myslí muslimové své deklarace o tom, že jim v Evropě záleží na harmonickém soužití s nemuslimy, opravdu upřímně, pak by měli s chladnou hlavou nabídnout svůj názor na to, zda by zákaz nikábu a burky vztahy mezi muslimy a nemuslimy nezlepšil, a to i za tu cenu, že někteří muslimové by se museli vzdát některých svých tradic.

Pokud se totiž sociologicky prokáže, že burka a nikáb jsou většinou evropské veřejnosti vnímány jako symboly nikoli islámu jako takového, ale islámského extremismu či fanatismu, pak by úplný či částečný zákaz těchto symbolů mohl být pro umírněnou a k dialogu otevřenou verzi islámu ve skutečnosti požehnáním. Vyznavači bezbřehého a bezpodmínečného multikulturalismu by sice takovéto represivní řešení patrně viděli neradi, nicméně stojí za to vážně se ptát, zda v tuto chvíli Evropa nepotřebuje spíše posílit vlastní tradiční identitu než odevzdaně přihlížet invazi problematických arabských zvyklostí.

(Mírně upravená verze tohoto textu vyšla pod názvem "Evropa zvažuje zákaz muslimského závoje" v Katolickém týdeníku 9/2010, příloha Perspektivy, str. II.)