Kdo je nevěřící?

Tentokrát začnu citátem největšího českého génia, kterým bezesporu byl (či je :-)) Jára Cimrman: „Jsem bezvýhradný ateista,“ zapsal si Mistr do svého deníku před více než sto lety, „až se bojím, že mě za to pánbůh potrestá.“

"Flying Spaghetti Monster" - hlavní hrdina jednoho z nových náboženství :-) Jak vidno, hranici mezi vírou a nevírou není snadné stanovit, a sféra víry je vůbec natolik intimní a plná paradoxů, že je dost těžké o ní vůbec nějak smysluplně a srozumitelně hovořit. (Což si právě nejsou schopni připustit různí fanatici volající po trestání či přímo zabíjení nevěřících, jinověrců, kacířů či odpadlíků...)

Sociologicky vzato, u nás v Evropě tvoří nejdynamičtější skupinu agnostici, čili lidé, kteří nemají na vlastní víru vyhraněný názor, případně ti, kteří si myslí, že se jich tato otázka prostě netýká, aniž by se však programově hlásili k ateismu (který – jak známo – je také svého druhu vírou: vírou v neexistenci Boha).

Pokud však opustím suché sociologické statistiky, nezbývá mi než přiklonit se k biblické tezi, že opravdová víra se projevuje skutky, jmenovitě různými projevy lásky k bližnímu. Jinými slovy, zápis o křtu ve farní matrice je známkou církevní příslušnosti, nikoli víry. A zde se nám opět vše poněkud problematizuje: kdo z nás může posoudit, kdo miluje své bližní dost na to, aby měl právo nazývat se věřícím?

Mimoto moje zkušenost mi říká, že víra je především Boží dar. Někomu je víra dána jako cosi přirozeného: takový člověk není sužován žádnými náboženskými pochybnostmi, ale kvůli tomu zase může mít tendenci si své víry nevážit, případně shlížet s despektem na ty, kteří víru nemají nebo ji třeba ztrácejí – a tedy přestat milovat...

Někdo jiný by zase třeba i rád věřil, ale nedokáže to – Boha ve své duši necítí a navíc třeba není (podobně jako Ivan Karamazov) smířen s existencí zla ve světě, s utrpením nevinných lidí...

Najdou se i skeptičtí intelektuálové, kteří si z víry dělají tak trochu legraci a tvrdí, že než věřit v Boha, to už budou raději věřit v létající špagetovou příšeru (viz obrázek) :-)

No a bohužel je třeba zmínit i to, že s největší pravděpodobností se mezi námi nachází i množství pokrytců, tedy lidí, kteří si myslí, že plněním svých „náboženských povinností“ již učinili vše a svým úsilím si „předplatili“ teplé místečko v ráji... Takovíto lidé se paradoxně vlastní přehnanou náboženskou horlivostí zbavují jednoho z nejzákladnějších a i nejkrásnějších náboženských zážitků, kterým je vděčnost vůči Bohu, protože svůj vztah k Bohu vnímají v účetních kategoriích „má dáti – dal“. Přečteme-li si pozorně Evangelia, zjistíme, že Ježíš před takovýmto pokryteckým postojem varuje až překvapivě často, a zpravidla velmi ostře.

Dále známe případy konvertitů (nejslavnější konverzí je asi „pád z koně“ sv. Pavla), ale i velkých světců, kteří po mnoho let sváděli o víru dramatické boje (takovým případem je např. Matka Tereza).

A nezapomínejme, že i Ježíšova víra prošla obrovskou zkouškou, když na kříži zvolal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ježíš na sebe v tomto výkřiku vzal i ateismus – komentují tuto událost někteří z nejlepších současných teologů.

Jak to tedy s tou vírou je? Poctivá odpověď podle mě zní: není nám dáno to vědět, tato oblast je zkrátka příliš tajemná. Jistě, jsme-li věřící, věříme, že Bůh víru všech lidí zná dokonale, že On (a pouze On!) ví, nakolik jsou naše skutky motivovány upřímnou láskou k Bohu a k lidem. Věříme v to, a proto přenecháváme posuzování víry či nevíry druhých lidí Bohu, a modlíme se za to, aby i ta naše víra byla pokud možno stále upřímnější.

Co z toho vyplývá? Prosba, kterou bych adresoval všem věřícím: nedívejme se spatra na ty, kteří v Boha nevěří. Možná jsme my věřící byli opravdu obdarováni více než naši nevěřící bratři... možná. Nevíme, ale i pokud tomu tak je, ten dar je každopádně nezasloužený, a navíc (z hlediska Božího soudu) platí, že kdo víc dostal, od toho se bude víc žádat... Tak bacha! :-)

Související článek Aishy

PS: Někteří nedávno žádali Aishu, aby se vyjádřila k islámskému právu šaría, a tak jsme si s Aishou řekli, že na tento požadavek zareagujeme příštím společným blogem, který má pracovní titul „demokracie nebo teokracie?“ (čili bude o vztahu mezi náboženstvím, právem a politikou v křesťanství a v islámu). Vidíte, jak jsme hodní (a to je Aisha muslimka! :-)) a jak promptně zohledňujeme vaše návrhy?