„Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?“

Vezmeme-li do rukou Bibli, zjistíme, že těmito slovy se Hospodin ironicky obrací na Jóba, který si stěžuje na svůj popravdě řečeno dost otřesný osud. Proč jsem si vybral právě tento citát jako titulek příspěvku, kterým zahajuji svoje blogování?

Protože jak si tak pročítám různé diskuse na internetu a vůbec jak pozoruji lidi kolem sebe, zdá se mi, že tutéž otázku by Bůh mohl položit těm, kteří mají na všechno ihned vytvořen definitivní názor, těm, kteří věří, že rozumějí úplně všemu, co se zrovna dostane do zorného pole jejich vnímání, těm, kteří se suverénně pohybují v labyrintu psychiky druhých lidí, nemluvě už o těch, kteří se chovají tak, jako by byli pány světa.

Jinými slovy, myslím si, že mnohým lidem, zvláště pak těm, kteří vystupují v různých médiích a ovlivňují tak veřejné mínění, by nezaškodilo trochu více pokory. Aby bylo jasno: nejde mi ani tak o pokoru, která pramení z víry v Boha, jako spíše o pokoru člověka, který prostě uznává svoji konečnost a tudíž i omylnost.

Vidíme to i v mezilidských vztazích. Kolik konfliktů vzniká a přetrvává proto, že nejsme schopni se alespoň zkusmo podívat na svět očima toho druhého? Anebo že nemáme dostatek úcty vůči tomu, co je pro druhého důležité či dokonce svaté? A kolik takovýchto konfliktů se pak přenáší do veřejné sféry, do vztahů mezi politickými stranami, do vztahů mezi státy, do vztahů mezi věřícími různých náboženství?

Nemám tu v úmyslu kázat jiným o tom, co mají dělat: i já si v souvislosti s těmito úvahami sypu popel na hlavu. Chci jedině poukázat na to, že pokušení arogance plynoucí z všeználkovství je docela nebezpečné, a zároveň slíbit, že se budu snažit tomuto pokušení nepodléhat.

Přeji hezký den!