Kauza „Allam“ a políček náboženské svobodě

Článek pojednávající v podstatě o tom, jak i někteří dosud umírnění muslimové torpédují poctivý křesťansko-islámský dialog. Článek, který ukazuje, že muslimský svět má – bohužel – dosud hodně velké problémy se základními lidskými právy, zejména pak se svobodou vyznání...

Inkriminovaná událost...www.magdiallam.it

Každý, kdo se zajímá o současnou náboženskou scénu alespoň trochu seriózně, si jistě povšiml, že papež nedávno, jmenovitě během letošní velikonoční vigilie, pokřtil Magdiho Allama, který byl do oné chvíle významným muslimským zastáncem nenásilného islámu a bojovníkem proti jakémukoli náboženskému fanatismu. Trochu se této události, která má několik zajímavých rovin a samozřejmě i obrovský symbolický význam, podívejme na zoubek.

Magdi Allam je Ital egyptského původu, zástupce šéfredaktora prestižního deníku „Corriere della sera“ a autor řady knih kritizujících radikální islamismus. Allam, který jakožto terč mnoha výhrůžek ze strany muslimských fanatiků žije v posledních pěti letech pod policejní ochranou (a že se tato situace po letošních Velikonocích nezmění k lepšímu, je nabíledni), v posledních letech dospěl k přesvědčení, že na jeho touhu po globálním respektování základních lidských práv odpovídá lépe křesťanství než islám, a tudíž opustil řady umírněných muslimů a konvertoval ke katolicismu. Šlo o svobodné rozhodnutí dospělého člověka vybrat si své náboženství (případně přiklonit se k agnosticismu či uvěřit v ateismus), na které má každá osoba právo. Právo, které – jak je doufám známo – od roku 1965 nejen toleruje, ale i oficiálně uznává a teologicky zdůvodňuje i katolická církev.

Fakt, že papež se přijetím nabídky osobně Allama pokřtít postaral o výraznou publicitu této konverze, je více než zřejmý. Jistě se tak nestalo náhodou: mají se snad katolíci za to, že se na jejich víru někdo obrátí, stydět? V situaci, kdy náboženská svoboda v některých zemích neexistuje (například v Afganistánu či Saudské Arábii se odpadlictví od islámu trestá smrtí, ale nejde mimochodem jen o islám: v takové Indii můžete za opuštění hinduismu vyfasoval několik let žaláře), papež navíc tímto křtem nepřímo vyslal signál, že změna náboženství je čímsi, co musí být bezvýhradně respektováno.

Že si po tomto křtu zakřičeli své nenávistné „fatwy“ islámští fanatici, nikoho již bohužel nepřekvapuje, co je však smutné a znepokojující je reakce, kterou zformuloval Aref Ali Nayed. Tento islámský učenec působící v Ammánu se totiž nedávno stal jednou z klíčových osobností skupiny, která navázala slibně se rozvíjející islámsko-křesťanský dialog na institucionální rovině, a tudíž jeho oficiální reakce adresované Vatikánu reprezentují pohled významné části umírněných muslimů (proto ten záměrný plurál „někteří dosud umírnění muslimové“ v perexu tohoto článku).

Nayed, signatář – mimo jiné – sympatického poselství, v němž loni významní představitelé islámu hlásící se k různým teologickým školám popřáli křesťanům veselé Vánoce, si tentokrát nebral servítky: křest Allama prohlásil nejen za provokativní akt, ale i za důsledek proselytismu údajně prováděného v katolických školách, které jako chlapec Allam navštěvoval v Egyptě; některé prvky liturgie, během níž byl Allam pokřtěn, prohlásil za kvazi-manichejský projev „římského totalitního diskurzu“; a v závěru ještě prohlásil, že základem islámsko-křesťanského dialogu nemá být prostá reciprocita. Na toto zcela bludné prohlášení později velmi trefně reagoval vatikánský mluvčí Federico Lombardi (čímž ukázal, podle mého názoru zcela správně, že pokud Nayed svojí reakcí náhodou taktizuje, aby si neznepřátelil své ještě extremističtější kolegy, takovýto kompromis je již pro Vatikán nepřijatelný: donekonečna jen ustupovat se prostě nedá).

Ve jménu dialogu a mírového soužití mezi různými kulturami a náboženstvími nemohu skrývat své rozhořčení nad tím, že Nayed zasadil oficiálnímu dialogu mezi klíčovými křesťanskými a islámskými institucemi citelnou ránu. Rána to pochopitelně není smrtelná a kromě toho existuje i „dialog lidu“ mezi věřícími těchto dvou náboženství, jakož i dialog mezi různými duchovními hnutími, k nimž se tito věřící hlásí. Ale i tak je nutné, aby si představitelé islámu vstupující do institucionálního dialogu s křesťanstvím uvědomili jednu velice prostou věc: jmenovitě fakt, že dialog vyžaduje vzájemnost a řekl bych i určitou symetrii.

Pokud představitelé hlavních církví nic nenamítají proti svobodě křesťanů případně konvertovat k islámu a pokud neúnavně opakují, že je třeba jasně rozlišovat mezi umírněným islámem a islámem zneužitým fanatickými extremisty, pak slova přicházející z umírněného (či umírněně se dosud tvářícího) tábora o „totalitním diskurzu“ křesťanské liturgie tuto symetrii výrazně narušují. Teologické argumenty jsou samozřejmě též důležité, ale vůči této základní vzájemnosti přece jen sekundární.

Doufejme tedy, že Nayed své výroky zmírní a že se mu jeho kolegové ze světa tolerantních islámských učenců pokusí vysvětlit, že takto konfrontační styl bohužel vede jedině k růstu nedorozumění i nenávisti jak v táboře radikálního islamismu, tak i po „západní“ straně barikády.

PS: všechny zdroje tentokrát uvádět nebudu (většinou jsou v italštině), omezím se jen na link na tuto stránku, která obsahuje anglickou verzi textů hlavních prohlášení k této kauze i další tematicky blízké odkazy