Kam lidovci kam jdete?

Přiznám se, že bych byl raději, kdybych necítil potřebu vyjádřit se kriticky ke straně, jejíž základní ideové pilíře považuji za správné. Přiznám se též, že mi není lidsky příjemné pouštět se do kritiky Jiřího Čunka, o jehož upřímnosti a dobré vůli dělat politiku „pro obyčejné lidi“ jsem osobně přesvědčen, mimo jiné i proto, že mám blízko k některým lidem z okruhu jeho přátel, takže nejsem, myslím, závislý na mediálním obrazu lidovců a jejich šéfa. Jelikož jsem ale zároveň přesvědčen, že Jiří Čunek ve funkci předsedy KDU-ČSL své straně a potažmo i celé české politice škodí (samozřejmě i proto, že onen mediální obraz je fatální), odkládám své zábrany stranou, právě proto, že mi na osudech české politiky – a jejího křesťanského proudu zvlášť – upřímně záleží.

Začnu od poměrně banálního konstatování. Jako politická strana by si lidovci – a jejich předseda zvlášť – měli uvědomit, že jejich cílem je úspěšná realizace vlastních tezí. Což znamená několik věcí: Lidovci by měli mít jasně vyprofilovaný program, který by nekopíroval programy jiných velkých stran, ale byl by založen na svébytných myšlenkách a na jedinečném rozložení akcentů. Dále, lidovci by měli být schopni tento program srozumitelně předložit veřejnosti. A nakonec, lidovci by též měli veřejnost přesvědčit o tom, že tento program dokáží úspěšně prosazovat. Uvědomuje si lidovecký předseda toto vše?

Podíváme-li se na některé výroky Jiřího Čunka z posledního období, zejména na jeho sobotní projev na Pardubickém sjezdu, který měl nastolit zásadní programové teze KDU-ČSL, těžko se ubránit negativní odpovědi. A to zvláště vezmeme-li v potaz, jak jsou lidovci a její předseda vnímáni svými potenciálními voliči.

Pokud jde o sám lidovecký program, situace není nejhorší. Čunek má – alespoň soudíme-li podle jeho projevu v Pardubicích – jasno v tom, že lidovecký program není „kdesi uprostřed“ mezi programem ČSSD a ODS. Ano, podobně jako Jiří Čunek mám i já za to, že křesťanskodemokratická politika není kompromisem mezi socialismem a liberalismem, protože je postavena na takových hodnotách, které popírají, že ekonomika je alfou a omegou lidského života. Přesvědčení (v podstatě marxistické), že tím nejdůležitějším v životě společnosti i jednotlivců jsou peníze a trh, je totiž společný oběma našim největším stranám, které se pouze liší v názorech ohledně způsobu hospodářské regulace. Konzervativní přesvědčení, které je základem programu křesťanských demokratů, se staví jakoby nad spor socialismu s liberalismem, neboť tvrdí, že k plnohodnotnému a šťastnému lidskému životu nestačí jen materiální blahobyt, ale i cosi více: schopnost a ochota žít v harmonicky uspořádané rodině, vydělávat si na živobytí poctivou prací, být solidární s trpícími, žít v bezpečném a nezkorumpovaném světě, v atmosféře vzájemné důvěry, kde dané slovo platí, schopnost a ochota odstraňovat lidské utrpení všeho druhu a chránit nejen ohroženou faunu a flóru, ale též – a především – každý lidský život. Tato schopnost a tato ochota nám není nutně dána automaticky, může a má být podněcována mimo jiné i skrze vhodný právní rámec a skrze příklad, kteří nám naši politici dávají svých chováním. Tyto myšlenky jsou v lidoveckém programu přítomny a většina z nich se objevila i v Čunkově pardubickém projevu, což je dobře, protože v opačném případě by nemělo smysl o volbě KDU-ČSL ani uvažovat.

Jenomže jak jsem již naznačil, sám program nestačí. Jak je tomu se schopností lidovců svůj program srozumitelně vysvětlovat? Připustíme-li, že tato schopnost ve značné míře záleží na komunikační obratnosti lidoveckého předsedy, a ovšem i na tématech, o kterých Jiří Čunek nejraději a nejčastěji hovoří, pak musíme konstatovat, že v tomto bodě lidovci hodně pokulhávají. Svoji negativní roli tu jistě hrají i média, pro něž je atraktivnější zabývat se Čunkovými aférami, případně – a zdá se, že toto se též dělo a asi i děje – vést proti lidoveckému předsedovi cílenou kampaň, za níž stojí Čunkovi političtí protivníci. Na druhou stranu se však stačí podívat například na internetové stránky Jiřího Čunka (které si snad může spravovat sám), abychom zjistili, že Čunek hlavně reaguje na různá obvinění, čili je pasivním hráčem, místo aby sám iniciativně hovořil o programových prioritách své strany. Mimoto se Čunek k některým důležitým otázkám vůbec nevyjadřuje. Pokud vím, Jiří Čunek se vždy vyhýbal přímé odpovědi na otázku, zda bylo nejen legální, ale též morální pobírat sociální dávky v situaci, kdy měl na kontě půldruhého milionu korun. Čunek nikdy jasně nevysvětlil, jaké věcné programové důvody ho vedly k podpoře Jana Švejnara jako prezidentského kandidáta (k tomuto tématu jsem se již vyjádřil zde). Strana vedená Čunkem nikdy též dost výrazně nevysvětlila, že restituce církevního majetku jsou spíše než vítězstvím lidovců kompromisem mezi církvemi a státem (jak známo, církve dlouhá léta prosazovaly daňové asignace, které by pro ně byly z čistě finančního hlediska zřejmě dlouhodobě výhodnější než stávající model). Čunek mimoto dopustil, aby lidovecká politika týkající se potratů byla zcela nesmyslně zúžena (alespoň v očích veřejnosti) na otázku podmínění potratu podpisem otce. Kromě toho u Čunka pozorujeme totální absenci reflexe na témata, v nichž konzervativní hodnoty nabízejí alternativu vůči módnímu, ale krátkozrakému etickému relativismu – jde zejména o různé bioetické otázky, o problematiku právního ošetření homosexuálních svazků atd. Jinými slovy, předseda křesťanských demokratů by měl své spoluobčany seznamovat se svými idejemi a se svojí vizí budoucnosti, což – zdá se mi – Jiří Čunek téměř vůbec nečiní. Tedy snad s výjimkou romské problematiky.

Čunek tedy především reaguje na své protivníky (jejichž zájmem je vše, jen ne rozvoj křesťanskodemokratické politiky), případně mlčí. Když pak hovoří takříkajíc od sebe, znějí jeho výroky často docela podivně. V úvodu svého pardubického projevu například Čunek ocitoval tento výrok mistra paradoxu G.K. Chestertona: „Jestliže má smysl něco dělat, má smysl dělat to i špatně“ – a označil ho za „povzbudivý“. S tím myslím vcelku ladí to, co Čunek prohlásil během pardubického sjezdu v rozhovoru pro Lidovky – výrok se týká toho, jak se stal předsedou lidovců: „Já jsem nechtěl ze Vsetína jít. Ale protože byla strana v situaci, kdy nebyl žádný velký výběr lidí, kteří by chtěli kandidovat, tak pro ty lidi to byla situace, kdy chtěli, abych se předsedou stal.“ Aha, úspěch proti vlastní vůli. Stal se snad Čunek předsedou KDU-ČSL nedobrovolně? Smířil se snad s tím, že je špatným politikem, ale i tak má jeho politikaření smysl? Přesvědčí takováto prohlášení potenciální nové voliče, aby volili právě lidovce s takovýmto předsedou? Jakou zvěst o situaci ve straně Čunek těmito slovy sděluje veřejnosti? A co si mají myslet o schopnosti svého předsedy formulovat logické myšlenky jeho bratři a sestry lidovci, kterým Čunek na pardubickém sjezdu oznámil (v souvislosti se svými aférami), že „nejhůře se člověk obhajuje, když je obviněn z něčeho, co nikdy neudělal“? Je mi líto, ale Čunek si na rozdíl od Chestertona nemůže dovolit být mistrem paradoxu; předseda každé politické strany má výrazně a srozumitelně prokazovat, že je mužem na svém místě, který přesně ví, co chce, který svou práci dělá rád, který ji dělá dobře a který je zárukou toho, že strana, které předsedá, bude pokud možno stále úspěšnější.

Programový sjezd křesťanských demokratů právě skončil a Čunek stojí u kormidla své strany dál. Netvrdím, že lidovci tak páchají přímo politickou sebevraždu (jejich skalní voliči prostě spolu s KDU-ČSL volí konzervativní ideály nezávisle na tom, jak obratně je lidovecké špičky nabízejí), ale obávám se, že pokud si do svého čela při nejbližší možné příležitosti nezvolí někoho, kdo bude mít trochu větší schopnost přesvědčit veřejnost o svých kvalitách než jakou má Jiří Čunek, o posílení vlivu konzervativní politiky v Čechách si budeme moci nechat jen zdát. A spolu s tím budou pomalu diskreditovány bohužel i samy hodnoty, na nichž stojí lidovecký program, což bude – o tom jsem přesvědčen – ke škodě celé naší společnosti.