Jedno tělo, mnoho údů

A je tu – po vánoční odmlce – další, a pravděpodobně i poslední pokračování našeho křesťansko-muslimského seriálu (jak vidíte, v našem společném džihádu nás nezastaví ani Hamas :-)).

Na otázku, jsou-li křesťané sjednoceni, neexistuje jednoznačná odpověď. Je smutným faktem (který nás křesťany zahanbuje), že viditelná institucionální jednota křesťanské církve neexistuje. Už méně smutným, naopak pozitivním faktem je též to, že mezi křesťany najdeme lidi s různými talenty i s různými názory. Problém je v tom, že názorová různost často vede k roztržkám. Jak známo, s různými sváry se potýkal i Ježíš (kolikrát musel domlouvat svým apoštolům, aby se mezi sebou nehádali kvůli volovinám!) i svatý Pavel. A právě tento „apoštol národů“ definuje církev, tedy společenství křesťanů, jako „mystické tělo“. Podobně jako je lidské tělo tvořeno různými údy, které se od sebe liší a mají různé funkce, tak i tělo církve je tvořeno křesťany, kteří sice mají na různé věci různé názory, ale kteří by měli usilovat o zachování jednoty „těla“ a v ideálním případě této jednotě i sloužit.

Nejprve bude asi třeba odpovědět na otázku, co je „nejmenším společným jmenovatelem“ všech křesťanů. Všeobecně přijímaná odpověď je patrně ta, že křesťan je ten, kdo přijímá tzv. „apoštolské krédo“ (které v podstatě shrnuje to, co lze najít v Bibli), kdo je pokřtěn (v nějaké církvi, jejíž učení není v rozporu s tímto krédem) a kdo uznává Bibli jako Bohem inspirovaný text (proto ke křesťanům nepatří Svědci Jehovovi, kteří si Bibli upravují, aby se jim „hodila do krámu“, a už vůbec ne mormoni čili věřící „Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů“, kteří staví na roveň Bible Knihu Mormonovu).

V dějinách křesťanství můžeme pozorovat v podstatě toto: již v prvních staletích propukly spory o správnou interpretaci původního učení Ježíše a jeho apoštolů. Tyto spory vyústily v 5. století v přijetí poněkud propracovanější formule kréda (tzv. „nicejsko-konstantinopolské krédo“), což ovšem vedlo k odštěpení několika malých církví, které dodnes existují zejména v oblasti Blízkého Východu.

Citelnou ranou pro „mystické tělo“ církve bylo tzv. „velké schizma“ (r. 1054), kdy se konstantinopolský patriarchát oddělil od institucionální jednoty s papežem (skutečné důvody byly hlavně politické, teologickou záminkou byl dost hnidopišský spor o „filioque“, tj. o to, zda v Bohu, čili v Trojici Duch svatý vychází pouze z Otce, nebo z Otce i Syna). Touto roztržkou vzniklo pravoslaví, které dohromady čítá asi 350 milionů věřících.

Následující zásadní událostí, která vedla k dalšímu štěpení církve, byla reformace, která byla v podstatě reakcí na nejrůznější zneužívání moci ze strany středověké církve (především šlo o prodej odpustků). Jako klíčové datum reformace bývá zpravidla uváděn rok 1517, kdy Martin Luther zveřejnil svých „95 tezí“. Dlužno dodat, že pokud jde o hlavní heslo reformace „sola scriptura, sola fide, sola gratia“ (tedy výlučný důraz na Bibli, na víru a na Boží milost), dnes již v podstatě žádná teologická divergence mezi protestanty a katolíky v těchto věcech není, snad až na otázku významu církevní tradice (no a i ty odpustky už dnes lze získat zadarmo :-)).

Mezitím katolická církev (která dnes čítá zhruba 1 miliardu věřících, což je přibližně polovina všech křesťanů) dále rozvinula (či, chcete-li, zkomplikovala) své učení a vyhlásila některá dogmata, která jsou pro nekatolické církve nepřijatelná (jde zvláště o poslední dvě mariánská dogmata a o dogma o neomylnosti papeže v otázkách víry a mravů).

Pokud jde o 20. století, zmínil bych alespoň dva fenomény. Prvním je vzestup tzv. evangelikálního křesťanství, tedy řady církví volně navazujících na reformaci, které vznikají mimo lůno katolické církve a které kladou důraz především na osobní víru. Tento proud je nejdynamičtější patrně ve Spojených státech (pro zajímavost: sem patří jak Bush, tak Obama, alespoň pokud jde o autoidentifikaci těchto pánů, i když, jak by řekla Aisha, do srdíčka jim stejně nevidíme :-)) a některé odhady uvádějí, že celosvětově se k tomuto proudu dnes hlásí až půl miliardy věřících. Různých takovýchto církví jsou řádově stovky.

Druhým důležitým fenoménem, který charakterizuje současné křesťanství, je tzv. ekumenismus, tedy úsilí o znovusjednocení všech křesťanů. K ekumenismu se hlásí prakticky všechny církve, i když samozřejmě představy o tom, jak by ona nová jednota měla přesně vypadat, se dost liší. Bylo by nerealistické předpokládat, že v brzké budoucnosti se všichni nekatolíci „vrátí“ do katolické církve a že uznají papeže jako svoji hlavu, byť toto je, teologicky a institucionálně vzato, představa katolické církve.

V každém případě je ale velice potěšující, že dnes se všichni křesťané (tedy alespoň ti „mainstreamoví“) považují za bratry ve víře a že si uvědomují, že to, co je sjednocuje, je mnohem podstatnější než to, co je dělí. Nikdo dnes již nikoho neposílá do pekla, a mimoto jsme svědky spolupráce křesťanů z různých církví v rámci mnoha různých aktivit, například charitativních. Pavlovo učení o jediném mystickém těle, kde si všichni vzájemně pomáhají, tak – díky Bohu – opět ožívá a stává se realitou.

Související článek Aishy