A je tu druhé pokračování našeho křesťansko-islámského blogu. Aisha
navrhla téma, které se mi nezpracovává snadno, protože já osobně jsem
křesťanství nikdy moc nevnímal jako náboženství zákazů, ale spíše jako
náboženství lásky.
Nicméně začnu klasicky, od Desatera Božích přikázání, které podle Starého zákona (ale v podstatě i podle Koránu) Hospodin seslal Mojžíšovi. Předpokládám, že obsah Desatera je alespoň v hrubých rysech všeobecně znám (pokud si někdo chce osvěžit paměť, může kliknout např. sem), a tak bych na tomto místě jen zdůraznil, že ta část Desatera, která reguluje mezilidské vztahy a život ve společnosti, jakoby vymezuje hranice, v kterých bychom se měli pohybovat, aby se nám na zemi vedlo dobře: neměli bychom krást, vraždit, rozbíjet rodinné svazky, křivě svědčit atd., prostě proto, že takovým jednáním bychom narušovali přirozený společenský řád a tak bychom si pod sebou podřezávali větev, na které sami sedíme. Netoužíme snad po tom, aby byl chován v úctě majetek, život, rodina a pravdomluvnost?
Ještě ve starozákonní epoše vidíme jakoby dva rozdílné přístupy k Desateru. První – typický zejména pro farizeje (více o nich zde) – se snaží Desatero dále „rozpitvávat“ a vyvozovat z něho množství dalších méně důležitých příkazů a zákazů (typu „kolik kroků je povoleno ujít v sobotu“ atp.); druhý přístup se naopak snaží Desatero co nejvíce shrnout, a výsledkem této snahy jsou tato dvě přikázání lásky, přítomné již v Tóře: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deuteronomium 6,5) a „budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Leviticus 19,18).
Co učinil Ježíš? Nejen že se – podobně jako starozákonní proroci, kteří přišli po Mojžíšovi – jasně přihlásil k té druhé tendenci, která se snažila Desatero shrnout a poukázat tak na jeho hlubší smysl, ale též velmi ostrými slovy odsoudil pokrytectví farizeů. Poslechněme si Ježíšův spravedlivý hněv: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ,Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení“ (Matoušovo Evangelium 23,23-36). Slova o křižování a bičování s největší pravděpodobností (alespoň podle tzv. historicko-kritické metody interpretace Písma) nejsou doslovným Ježíšovým výrokem (vycházejí spíše ze zkušeností autora tohoto Evangelia s pronásledováním prvotní křesťanské komunity ze strany některých Židů – doufám, že za toto konstatování nebudu obviněn z antisemitismu :-)), ale smysl celé této pasáže je jasný: ten, kdo příliš ulpí na dodržování různých vnějškových rituálních předpisů, jen stěží pochopí křesťanské poselství o lásce, která osvobozuje, která očišťuje srdce a která dává duši křídla. Pokrytec jen stěží pochopí slavnou zásadu sv. Augustina, která je jakoby kvintesencí autentické křesťanské etiky: „miluj a dělej, co chceš“.
Ale to není vše: „křesťanský Bůh“ nás sice osvobozuje od slepého otročení nejrůznějším nesmyslným normám, ale zato si na nás „vymyslel“ Ježíšovo „nové přikázání“: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (Janovo Evangelium 15,12). Máme-li tedy být opravdovými křesťany, měli bychom si uvědomit, že dokonalost lásky spočívá v její vzájemnosti, a měli bychom se tedy snažit milovat své bližní takovým způsobem, aby i oni pokud možno pocítili touhu naši lásku opětovat.
A z toho všeho vyplývá, co my křesťané nesmíme: Nesmíme si pokrytecky myslet, že chozením do kostela, posty, poutěmi a almužnami jsme udělali vše, co po nás Bůh chce. Nesmíme zapomínat na to, že naplněním Starého zákona je Nový zákon, čili že naplněním etiky zákazů je etika lásky. A nesmíme si nalhávat, že jsme udělali vše, dokud nebudeme probouzet lásku v srdcích našich bližních.
Tato první dvě témata (o tom, co „musíme“ a co „nesmíme“) byla takovým „zahřívacím kolečkem“ a v budoucnu už se budeme s Aishou pouštět i na různá „zaminovaná pole“. Příště se pokusíme probrat, jaké postavení má v našich náboženstvích žena.
Související článek Aishy
